Ušima Joss VII.

Vydáno 22.10.2016, ,

Existuje mezi ženou a mužem nějaký rozdíl ve vnímání hudby? Určitě ano. Sama u sebe pozoruji, že i přesto, že mi daný žánr zrovna třeba nesedí, zpěvák je pro mě vzhledem přitažlivý a nemusí to být zrovna ideál krásy. Zkrátka z něho cítím charisma, které se marně snažím interpretovat, ale vím jen, že se může projevit jak ve vzhledu, tak i ve verbálním projevu, což spolu obvykle jde ruku v ruce. Proto mě například nikdy nebavila hudba Muse, protože Matthew Bellamy je pro mě muž totálně bez charismatu v hlase a už vůbec ne ve vzhledu (vypadá jako křeček). A muži zase logicky cítí větší charisma v projevu druhého pohlaví.

Můj následující playlist jsem proto postavila na třech pro mě momentálně charismatických muzikantech – Devendra Banhart, Francis Lung a Thomas Cohen.

Yuko Yuko – When I Cry, I'll Smile

Yuko Yuko si říká devatenáctiletý mladík z Holandska Elias Elgersma, kterého možná znáte coby frontmana kapely The Homesick. Narazila jsem na něj večer před odletem do Amsterdamu, protože jsem se těšila tak moc, že klasicky ne a ne usnout. Elias je klučina z předměstí, který po nedělích se svojí holkou a přáteli flausí na hřišti, kde si s pistolí v ruce fotí selfie a házejí po sobě sarkastické vtípky. Taková normální mládež dnešního doby. Yuko Yuko není žádným nováčkem, vydal už čtyři desky, z nichž poslední Topaz Tearz nahrál společně s elektronickým producentem FRANKJIRK a sám vlastní label Purple Noise Record Club. Yuko Yuko je takový holandský Mac DeMarco díky jeho „VHS“ zvukovému aparátu a totální chill víkendový náladě. 

Devendra Banhart – Saturday Night

Myslím, že Devendru Banharta vám nemusím nijak zvlášť představovat. Letos v září po třech letech vydal další desku Ape in Pink Marble inspirovanou starým japonským hotelem, ve kterém se za dveřmi odehrávají nejrůznější životní příběhy. Vždycky říkám, že tvorba Devendry je jako horká vana plná pěny – pohlazením na duši a náplastí na posobotní splín. Nikdy nezapře své jižanské kořeny, a na nové desce si tak pohrává s prvky samby a bossanovy.

Vizuál navrhla venezuelská výtvarnice Nadia Hernandez, která je známa svými naivními hravými kresbami. Devendra Banhart je natolik charismatický a sympatický, že i když vám folková muzika zrovna není nejbližší (jako mně), očaruje vás a stanete se součástí jeho intrik.

Ritual Howls – Scattered the Scars

Ritual Howls je trio z Detroitu zapsané u nahrávací společnosti Felte, která, jak je známo, má čich na temnější talenty (např. Soviet Soviet, Gold Class, Sextile). Letos vydali druhé album Into the Water inspirované poezií Edgara Poe a malbou Francise Bacona. Disco koule v plamenech a pod ním lidské tělo v řetězech. Asi tak bych popsala atmosféru desky, jež mi připomíná tvorbu M!R!M. Vynikající dynamické kytarové party s ozvěnovitým bicím, hluboký hlas frontmana Paula Bancella jsou přednostmi Ritual Howls, kteří nacházejí krásu v pochmurnosti, tak jako ji hledala dekadence ve výtvarném umění.

Thomas Cohen – Honeymoon

Znáte ještě kapelu S.C.U.M.? Taková ta, co zněla jako The Horrors a celý kvartet zdobil hoch, který jako by z oka vypadl Nicku Caveovi, když mu bylo dvacet. Jo, tak právě ten si obul kovbojský kozačky a klobouk a s dávkou ironie a sex appealu se vydal napříč Amerikou. Výlet ho však brzy přestal bavit a pod nátlakem mediální pozornosti (kvůli manželství s dnes už zesnulou britskou moderátorkou Peaches Geldof) nedávno ohlásil, že si dá na chvíli oraz, a to teprve před nedávnem pár měsíců po vydání debutové desky Bloom Forever. Našlápnuto měl ale skvěle. Výrazná vizáž kluka jako vystřiženého z poslední kolekce Gucci a retro sedmdesátkový zvuk byl natolik neotřelý, že by se, myslím, na scéně ještě dlouho udržel... Jo a s Leonardem Cohenem nemá nic společného.

Francis Lung – Age Limits

A u sólovek ještě chvíli zůstanu. Další do party charismatických mužů je bývalý baskytarista WU LYF – Francis Lung. Lung pochází z Manchesteru, kde se své vlastní tvorbě věnuje teprve rok. Dokáže být pořádným rockerem, ale i zasněným folkařem. Age Limits je jedna z jeho nejvýraznějších písní, která pulsuje emocemi a zároveň mě dostává ten jeho nezkrotně přitažlivý hlas. A pokud jste se dneska třeba s někým rozešli a chcete za tím udělat tlustou čáru, tak si pusťte Dance 4 Sorrow. Nakopne vás a klip možná rozesměje. A pak je tu ta druhá folková tvář, ve které Francis Lung teda tak trochu pokulhává, ale jeho hlasivky mají takový rozsah, že mě prostě baví. Pro mě je Francis Lung zatím jeden z objevů tohoto roku!

Michael Nau – Love Survive

Dalším písničkářem je Michael Nau. Milovník koček (myslím zvířat), plnovousu a pastelově barevných kšiltovek. Pohodář ke krbu na chalupě. Jeho Love Survive je milostným dopisem sám o sobě. Pouštěla jsem si ji celé letní prázdniny cestou na... Stalina. Jeho prvního alba Mowing plného akustických odlies tracků se dočkáme již 18. listopadu a následovat ho bude nabité evropské turné (14.12. například Berlín).

JAWS – Right in Front of Me

JAWS mi byli vždycky blízcí. Nejsou úplně dokonale vybroušení, ale vždycky jsem v nich cítila pohodou surfpopovou náladu, žádný spěch. Jejich desku Milkshake považuju za jednu z nejpovedenějších alb jejich žánru. Připomíná mi ty chvíle na střední, kdy jsem zatáhla školu a jezdila tramvají po Praze s přáním, že někde zahlédnu svou platonickou lásku. 4. listopadu se dočkáme jejich další desky a úvodní singl Right in Front of Me sice teda není taková pecka, ale pro mě dlouho očekávaný návrat téhle birminghamské partičky.

The KVB – White Walls

Tenhle futuristický dark poprock podobný Primary Colours od The Horrors (už zase) má na starosti pár Nicholas Wood a Kat Day z Londýna. Zformovali se v roce 2010 a už tehdy své srdce zaprodali šedému šedesátkovému odéru. V roce 2014 dokonce nahrávali své EP Out of Body v berlínském studiu Antona Newcomba z The Brian Jonestown Massacre. Následující rok zaexperimentovali a vydali instrumentální album Mirror Being znějící jako soundtrack k černobílé detektivce.

Tvorba The KVB má vůbec silný kinematografický nádech už díky kvalitním videoprojekcím od profesionálních umělců na koncertech a klipu k písni Never Enough z nové desky Of Desire (poslechněte si ji celou, je vážně výborná), který režíroval britský režisér a scénárista Peter Strickland.

Her – Her

Máte rádi Leisure? Tak se vám budou líbit i Her – country rockové duo z New Yorku. Na první poslech byste si tipnuli, že se za mikrofonem skrývá Afroameričan popíjející whisky v baru v Harlemu. Hudba Her se vyznačuje výrazným bluesovým odstínem s prvky funky. Victor původem z Německa a Simon z Francie se poznali na škole, kde je spojila láska k jazzu a R&B. „I think jazz and blues really helped us enjoy music because before, we were just playing classical. So it really helped us to compose songs,“ řekl Victor v rozhovoru pro časopis Nylon. Na živých vystoupení je nikdy neuvidíte ve sportovním, chlapci si potrpí na kostýmy jako ze 30. letech. Zkrátka stará škola.

Lea Porcelain – Out Is In

Tak tohle je bomba nakonec a začnu rovnou trackem Ou Is In, ve kterém je tolik napětí, až by se dalo krájet. V mém playlistu další nová kapela pendlující mezi Londýnem a Berlínem. Out Is In se se svou natlakovanou rytmikou dost liší od jejich ostatní produkce, která není tolik progresivní. A na závěr si pusťte tenhle live záznam. Krásné aranžmá, naskočí vám husina.

Share on Facebook Tweet a Link