DIIV // Zhmotnění dlouho očekávaného snu

Vydáno 02.10.2016,

Tak jsem se konečně dočkala. Snaha netěšit se tolik, aby se něco nepokazilo, polevila den před odjezdem a s motýly v břiše jsem přistála na letišti Schiphol. Měla jsem strach, že pár minut před open doors bude před Paradisem vystávat dlouhá fronta až za roh, ale naštěstí se tak nestalo, takže zbyl čas posilnit se pizzou a vyfotit se před plakátkem.

Paradiso sídlí na místě přestavěného kostela z 19.století, který dříve sloužil jako konferenční sál pro liberální holandské náboženské skupiny a v roce 1967 si ho přivlastnili hippies. Ocitnout se v bývalém kostele, kde místo barevných vitráží září růžovo-modrá světla, na místě oltáře visí plachta s coverem desky Is the Is Are a před pódiem ani noha, bylo pro mě zhmotněním dlouho očekávaného snu.

The Homesick
The Homesick © Jan Kuča

Předkapela The Homesick je představitelem holandské surfrockové nové vlny. V srpnu v Amstru zahřívala stage i kapele Garden. Den před odletem jsem se dívala na videoklipy Yuko Yuko (solo projekt frontmana The Homesick), kde Elias zevluje s mobilem a zpívá o hashtazích, svý holce a jaké to je být borec. Je znát, že chlapci z The Homesick adorují Mac DeMarca a jejich snem je mít aspoň garsonku v Brooklynu. Hlasitých ovací se u domácího publika ale nedočkali - jako kdyby pro ně byl prostor Paradisa příliš prázdný a jejich už tak moc zastřený zvuk se rozutekl do ozvěnovitých nářků. Chyběl mi jejich track Friday Night (We Dance to Johnny Cash), který by možná víc prolomil ledy.

Vzduch začal houstnout a pod plakátem se vynořil „houbař“ v kloboučku a pyžamovitém oblečení s lahví vína v ruce. Rozhodil kabely od mikrofonu, roztomile se na nás usmál a zase zmizel. Můj tep se zrychlil a mozek se soustředil pouze na ten jeden okamžik přítomnosti. Klišé. DIIV měli z čeho vybírat, jakým intrem zahájí svou bohoslužbu, a vsadili na (Druun, Pt. II) a hned na to Is the Is Are. Plánovala jsem a všem kecala, že budu stát v první řadě a házet s sebou sem tam, ale stage u Paradisa je natolik vyvýšená, že bych si po koncertě asi zablokovala krk, tak jsme zapluli do čtvrté řady, odkud byl mnohem lepší výhled. Přeci jenom už mi není patnáct.

Tajně jsem se modlila, ať je zvuk ostřejší než při předkapele, ale bohužel nebyl. Lehce zklamaná jsem nespustila oči z frontmana Zacharyho, který vypadal, že svých drogových afér už má po krk a jako v březnu v Leeds už žádné excesy předvádět nebude. Tenkrát totiž kvůli pokaženému ozvučení začal vyvádět a naschvál přestal hrát. On sám ví, že své evropské fanoušky a také sám sebe zrušením tour zklamal natolik, že je načase se vzchopit a za minulostí udělat tlustou čáru.

DIIV
DIIV © Petr Neuman

Zachary Cole Smith není drzý hudebník překypující sebevědomím. Je inteligentní posera, který nevědomě spadl do černé díry moderních neřestí a předstírá, že je dostatečně silný se ze všeho prokousat, ale pak opět spadne z lana. Během koncertu přiznal, že nezahraje Valentine, protože je pro něj psychicky příliš náročná. Nepadla ani má nejočekávanější skladba Human, ale za to překvapila Mire (Grant’s Song), jež se od pro ně natolik typického meditačního dreamrocku vymyká svou syrovostí a procítěností. Koukněte na video pod článkem.

Na místě oltáře se promítaly soukromé záběry z tour, na kterých nechyběli ani kámoši z Beach Fossils, Mike Sniper, Sky Ferreira... zkrátka rodinka Captured Tracks. Vehnaly se mi slzy do očí. Přední řady složené především z mladeže mého věku si ani na moment neoddechly, já se rozhodla, že si sen užiju individuálně co nejhlouběji bez strkanic. Zklamání (a naneštěstí i bolest v krku) jsem tak vyskákala a dočkala se přídavku v podobě Past Lives a Wait. Nejsilnější moment večera, během něhož jsem se obávala následného konce.

Odpověď na otázku, proč jsou DIIV mou nejoblíbenější kapelou, jsem nenašla ani tady... v Paradisu. Nepřišla jsem ji tam ale hledat. Přišla jsem si naživo poslechnout a vidět kapelu, se kterou jsem dospívala a doprovázela mě v těch nejeuforičtějších a zároveň nejuplakanějších chvílích života.

Share on Facebook Tweet a Link