Na Creepy Teepee se rádi vracejí i ti, kteří žijí za velkou louží

Vydáno 14.07.2016, ,

Festival Creepy Teepee se pro mě stává tradicí i přes to, že letos mě na něm nelákalo tolik jmen jako minulý rok. Je pro mě třídenním „relaxem“, který jako člověk, jež nedokáže vypnout, potřebuji jako sůl. Letošní osmý ročník vsadil na revoltu Afroameričanů z NON Records a chladivě pekelnou temnotku dánského labelu Posh Isolation.

Spolu s novým manifestem vedení festivalu změnilo i místo konání. Pivovar Lorec už je minulostí a novým terčem je ovocnářské družstvo Vitamína sídlící o pár kroků dál. Od toho starého se příliš neliší – nechybí parčík před areálem, kde se probudíte druhý den v poledne, ani venkovní i vnitřní stage. Prostor je celkově vetší a myslím si, že pro počet návštěvníků, kteří na festival jezdí, ideální. Jen mi možná chybělo více lehátek a i houpací sítě by nebyly od věci.

S obtisknutou slámou na zadku se v pátek kolem čtvrté hodiny promenádujeme areálem a obhlížíme zdejší merch, který se rozrostl o módní kousky české značky Oneday a stánek Crook online magazínu, jež propojuje tvrdší hudbu se skejtovou subkulturou. A právě ta „tvrdší“ muzika je pro mě jako milovnici zasněnějších interpretů nebo vyzáblých podivínů z post-punkových kapel trochu oříšek. Páteční line-up pro mě odstartovala pražská punková formace Kovadlina, která mi ve finále trochu splývala s návalem potetovaných chlapíků prskajících do mikrofonu a zuřivě šlapajících sem a tam. Ti tvořili převážnou část sobotního odpoledního programu. Nic, Old Soul, Vole... musela jsem si koupit Eskymo v Bille, abych schladila svou zuřivost.

Z českých interpretů mě na Creepku nejvíce zaujalo duo (((Scary Pool))), které se teď marně snažím najít na netu... a nic. Mladíci opření o Dj pult, jež byl postaven uprostřed místnosti, byli kolem dokola obklopení lidmi se zavřenýma očima, kteří poslouchali jejich kovově elektronické instrumentálky. Opět vynikající set jako na Elekci zahrál vítěz ceny Vinyla - Dizzcock. Jeho grime díky animovaným projekcím od VJ Koloucha je posunutý o třídu vejš a každé jeho vystoupení je téměř totožné. Dizzcocka si vždy ráda poslechnu naživo, už díky zajímavému vizuálu.

Vedle hardcore kapel zde každoročně naleznete i menší zastoupení skandinávských interpretů, ze kterých já osobně mívám největší radost. Minulý rok Westkust, Yung... obě kapely jsem poté měla opět možnost vidět pod hlavičkou A.M.180 v Praze. Croatian Amor, Damien Dubrovnik a Yen Towers jsou zapsáni u kodaňského labelu Posh Isolation, který do klubů vrací dánský post punk prezentovaný introvertními klučiny se zlatým řetězem schovaným pod Fred Perry bundou. Zpěvák Loke Rahbek z Damien Dubrovnik se s noisem příliš nepáral. S mikrofonem se nakláněl k publiku a něco vyřvával. Jeho kumpán při tom bouchal nějakým předmětem do stropu. Na chvíli jsme se ocitli v legendárním kodaňském klubu Mayhem... červeným světlem nasáklá mlha, bušení, řev, pot, ulepenost, tlukot srdce, ztráta pojmu o čase. Croatian Amor je druhým projektem Lokeho. Instrumentálnější a „klidnější“.

Croatian Amor
Croatian Amor © Josefína Pleslová

Creepy Teepee si všímá nahrávacích společností, o kterých se v poslední době mluví na Vice, Pitchforku, i-D... u nás pouze na Radiu Wave či menších alternativnějších médiích. Lidé na festival nejezdí jen kvůli jednomu interpretu, ale labelu, který často reflektuje jejich životní dekádu a postoj k životu. „Vyvěste svou vlastní vlajku, vytiskněte vlastní peníze, zbavme se jazyka nadřazenosti,“ hlásá jihoafrický label NON Records, který bojuje proti útlaku Afroameričanů a vytváří si svůj vlastní imaginární stát, kde je hlavním prostředkem komunikace progresivní elektronika zastoupená umělci jako Angel-Ho a Nkisi.

Nadia Tehran
Nadia Tehran © Josefína Pleslová

Letošní program zahrnoval velké množství černošských jmen a také zpěvačku Nadiu Tehran, která pochází z Íránu. Bylo jasné, že tito interpreti nezůstanou chladní s aktuální politickou situací a díky názorové volnosti tohoto festivalu využili možnost projevit svůj postoj. „PRO uprchlíky,“ hlásala tato švédská M.I.A. a londýnský producent Dean Blunt zase během vystoupení se svým projektem Babyfather vyfuckoval policii a po každém songu dodal: „too fucking early“ a „bang, bang“. Ze všech afroamerických interpretů mi však nejvíce padla do noty umělkyně ABRA z Atlanty, jež se ladně točila kolem dokola jako panenka a publikum nemohlo spustit oči z jejích dvoumetrových nohou. Její kombinace R&B a popu jak z GTA Vice City byla příjemnou vsuvkou v noisově těžkém line-upu.

Očekáváním pro mě bylo vystoupení londýnského producenta Rabit, který však ve finále působil jako zestárlý Ital, jež se stará o afterparty v hotelovém komplexu v letovisku u Středozemního moře. Za to bombou celého festivalu byl pro mě Alex Cameron. Ten se jak svou vizáží, tak svým projevem lišil od toho všeho, co nám festival během třech dnů nabídnul. S jeho kámošem Royem hrající na saxík předvedl až skoro stand-up comedy. Intermezza prokládal historkami z tour a po koncertě jste ho našli za merchem, kde si povídal se všemi fanoušky. Alexova sólo tvorba připomíná jeho hlavní projekt Seekae, jen není natolik vážná a dělá srandu z lidí točící se v businessu. Singl She’s Mine má neskutečně chytlavou linii a bylo jasné, že naživo se mi budou podlamovat kolena.

Alex Cameron
Alex Cameron © Josefína Pleslová

Sleduji, že se na tento festival lidé rádi vracejí i přes to, že třeba žijí několik mil odtud. Festival se pro ně stává tradicí, kdy mohou být sami sebou a nikdo na ně (až na pár kutnohorských obyvatel) blbě nezírá. Dá se říct, že z návštěvníků se stává jedna velká rozvětvená rodina, která stěží navštíví jakýkoliv jiný tuzemský hudební festival. Creepy Teepee u nás nemá konkurenci. Má věrné fanoušky, kteří už teď vědí, že se opět za rok v Kutné Hoře objeví.

Na festivalu si pokaždé najdu to své, a když ne, tak ráda okusím nové. Žádný žánr přece není ilegální.

© Josefína Pleslová
Share on Facebook Tweet a Link