Allah–Las // V manšestrové bundě vybělené sluncem

Vydáno 30.06.2016, ,

Odtajnění koncertu Allah-Las v Praze ve mně vyvolalo vzpomínky na bezstarostné období na střední, kdy jsem si tuhle americkou kapelu oblíbila a na jejich debutovou desku jsem tehdy ještě pro server IndieMusic psala svou první recenzi. Nostalgie mě zavála až do Lucerna Music Baru, kde Allah-Las odstartovali letní prázdniny. A já si připadala jako v první třídě, kdy jsem odcházela s vysvědčením se samými jedničkami – usměvavá a nedočkavá, až přijdu domů a s mamkou začneme balit kufry na dovolenou.

Allah-Las letos úplně poprvé zahráli u nás. Praha byla jejich druhým dostaveníčkem hned po Oslu a následující den si zahráli v Budapešti. Evropské turné mají spojené i s americkým, které jedou společně s kanadskou formací TOPS. Škoda, že s nimi nehráli i v metropoli, protože jejich vystoupení minulý rok na Sedmičce bylo senzační. Místo nich se předkapely chopila slovenská surfrocková partička Genuine Jacks

Genuine Jacks
Genuine Jacks © Jan Kuča

Trio Juraj, Jakub a Martin se zformovalo před čtyřmi lety a za tu dobu již stihlo vydat dvě desky. Ta nejčerstvější (Candyland) vyšla tento měsíc. Nikdy jsem nebyla na jejich vystoupení v malém klubu, ale myslím si, že pogo dokážou v publiku vyvolat levou zadní. V Lucerně na ně tančilo jen pár přiopilých teenagerů a ostatní postávali kolem sloupů. Chytli i mě, ale ne natolik, že bych musela skákat do vzduchu.

Mám ráda garage rockové kapely utržené ze řetězu. Připadám si jako zlobivá studentka, která utekla ze školy dát si cíčko s kamarádama. Genuine Jacks nejsou kapelou na domácí poslech, protože při něm může dojít ke zničení cenných předmětů. Popravdě mě jejich vystoupení nijak zvlášť neuchvátilo. Den před koncertem jsem totiž poslouchala Američany Bass Drum of Death, kteří jsou o poznání oprsklejší. Ano, chyběla mi potrhlost, střelenost... chtíč jim dát pár facek? Možná měl někdo dát přes hubu mně, ale prostě si myslím, že prostor Lucerny Music Bar byl pro ně příliš velký, a tak si nemohli říznout tolik do hloubky.

Allah-Las původem z Los Angeles nezní jako většina současných kapel, ale ohlíží se za dobou, kdy sluncem políbená Kalifornie vzkvétala, žebříčku hudebních hitparád ve světě dominovali Mamas & the Papas, The Byrds nebo třeba The Animals a u nás vznikal první muzikál Starci na chmelu. Jejich hudba a stejně tak i vizáž je načichlá zlatými šedesátými – texasky s vysokým pasem, manšestrové a džínové bundy s kožíškem, sluneční brýle z želvoviny a slamák. 

Allah-Las
Allah-Las © Jan Kuča

Svůj set v Lucerně Miles, Pedrum, Spencer a Matt odpráskli instrumentálkou No Werewolf, jež zní jak z Tenkrát na Západě. Lucerna byla příjemně naplněná – nikdo se v publiku až na pár sluníčkových dredařů nestrkal. Myslím si však, že skromnější prostor na Strahově by jim stejnak slušel více. Jsem estét a když si vzpomenu na ten kruhovitý dekor na pódiu… k psychedelii Allah-Las se mi hodí.

Allah-Las
Allah-Las © Jan Kuča

Netušila jsem, že kapela má u nás tolik fanoušků, tolik různorodých fanoušků – od příznivců reggae, přes Devendru Banharta, až po milovníky klasických kytarovek, jejichž vinyly zdobí poličky našich tatínků. Následoval singl Tell Me (What’s On Your Mind). Jejich nejohranější skladba s chytlavým refrénem, který se ozýval z úst snad každého. I když mi Tell Me přijde jako lehce otravná skladba, neubránila jsem se slov ani tance. Tanec mě doprovázel celým setem. Co Allah-Las dělá Allah-Las, jsou ty fantastický kytáry, které jsou ozvěnou každého frontmanova slůvka. Kapela působila nadmíru sympaticky a zpěvák se v intermezzu zmínil o realizaci třetí desky Calico Review, která vyjde 9. září. Jejich setlist byl ze třetiny vyplněn právě tracky z onoho alba a z poslední Worship the Sun (2014) se naživo vyjímala instrumentálka Ferus Gallery. Bohužel zahráli i Better Than Mine, která se nebezpečně blíží žánru country. Bylo jasné, že publikum si vydobyde přídavek. Frontman Miles Michaud si vyměnil pozici s bubeníkem, který vzal do ruky své rumbakoule a zazpíval song Come On.

Allah-Las
Allah-Las © Jan Kuča

Nemám ráda zbytečný kecy během koncertů. Stejně všichni jen předstírají, že kapele rozumí. Allah-Las věděli, že prupovídkama ztrácí čas a jimi by nás vytrhli z eufórie, kterou nastolili prvním hrábnutím do strun.

Již po zasněnější Catalina mi ten úsměv na rtech zůstal až do konce. Když jsem během ní zavřela oči, ocitla jsem se na pláži, cítila písek mezi prsty na nohou. Kýčovitost prázdninových momentek se odráží v hudbě Allah-Las. Lucernu jsem opouštěla se sluncem v duši a vzpomínkou na zatím nejzdařilejší koncert tohoto roku.

Share on Facebook Tweet a Link