Ušima Joss V.

Vydáno 15.05.2016, ,

Před nedávnem jsem se vrátila z Floridy. Má první návštěva ve Spojených státech vůbec. Během pobytu jsem neměla čas, a dokonce ani náladu poslouchat a objevovat nové interprety. Rozhodla jsem se, že si dám pauzu od hudby a celkově se po psychické stránce zregeneruju. Díky plavání v teplém moři, třiceti stupních Celsia a hraní si s malými ségrami jsem byla permanentně šťastná a během pobytu jsem si začala vážit toho, že pocházím z Evropy. Amerika je určitě „WOW“, ale místní žijí natolik konzumním životem, až mi z toho bylo smutno. Na Floridě není téměř žádné kulturní vyžití. Lidé tráví víkendy v outletech za městem, restaurace opouští již v devět večer a spotřebují obrovské množství surovin.

Co se týče hudby, místní rádia hrají klasický rock a nebo osmdesátkový a devadesátkový černošský hip hop a rap. Aktuálním hitem v rádiích je Justin Bieber a Lady Gaga. Naopak jsem se setkala s alternativním výběrem kapel v restauracích, supermarketech a v obchodech. V nejlepší restauraci, kterou jsme navštívili – Market On South v Orlandu hráli celou diskografii Real Estate a třeba v jednom hypermarketu zase Cullena Omoriho (solo projekt zpěváka ze Smith Westerns) nebo Charlie Hilton, což je zase solo projekt zpěvačky z Blouse. Oba interprety a spoustu dalších jsem v nedávné době poslouchala a tady je máte.

Pinkshinyultrablast – Initial

Již podle názvu vám je asi jasný, že půjde o velkou hipsteřinu. Pinkshinyultrablast pochází dokonce až z Petrohradu a na scéně hrají od roku 2007. Jsou takovou zvláštní kapelou, jež kombinuje electro dream pop s výrazným noisem, který vás zaručeně probere z jarní únavy. Na Spotify je přirovnávají k My Bloody Valentine a Cocteau Twins. Vybrala jsem úvodní song z poslední desky Grandfeathered. Baví mě ta dlouhá předehra a nasledná souhra ženských vokálů a řezavých elektronických prvků.

Charlie Hilton – 100 Million

O Charlie Hilton jsem se již zmínila ve svém úvodu. Miluju americkou kapelu Blouse a neúčast na jejich pražském vystoupení považuju za jednu z mých největších životních chyb. Tak mi samozřejmě neunikl její solo projekt, který sice zní folkověji, ale děsně pohodově. Úplně vidím, jak Charlie sedí u večerního ohně s kytarou a brouká si pro sebe, dokud z únavy po dni prožitém na cestách po americkém jihu neupadne do spánku. Charlie je zapsaná u labelu Captured Tracks, který zdá se mi, se v poslední době zaměřil na vyloženě originální kousky a už přestává mít pověst tolik dreampopového labelu. V písní 100 Million z desky Palana v závěru hostuje i Mac DeMarco

Jack Eden – Goodbye

A solo projektů v mém playlistu teď nebude málo. Tím dalším je projekt zpěváka Giacoma Stolzini z italské kapely Brothers in Law. Jako milovnice italské nezávislé scény jsem projela všechny rozhovory s nimi a díky tomu objevila další zajímavý počin. Jack Eden je o poznání tajemnější a svůj než jeho celá dreampopová kapelka. Jejich pražské vystoupení bylo senzační. Na kluky italský ušatý se prostě pěkně kouká a škoda, že jsem se s vámi už pak nestihla podělit o své zážitky. Naskytla se příležitost mluvit s Giacomem, jež sám přiznal, že jsem asi jediná z středoevropských fanoušků, kteří vůbec vědí o jeho stejnojmenné desce. Tak se smál.

Blondage – Dive

Rangleklods změnili název, vizuál a s ním i zvuk. Pro někoho možná dost šokujícím způsobem. Už na posledním albu Straitjacket nepůsobili tolik tajemně jako dřív, ale více odvázaně. Dive je skladba jak vystřižená z party KSK. Prostě erotika, exotika, vinotéka. Dánské duo se pro tak razantní změnu rozhodlo, protože prý jejich starý název jim nedával tolik prostoru pro rozvoj. Líbí se mi, ale myslím si, že udělali chybu.

Birthh – Chlorine

Na chvíli se opět vrátím k Itálii. Birthh si říká devatenáctiletá rodačka z Florencie zapsaná u známého italského indie labelu We Were Never Being Boring. Tento rok vydala album Born in the Woods a sama přiznává, že nejvíce inspirací čerpá právě v přírodě a zajímá se o apokalyptické příběhy. Její tvorba je pohlazením pro uši a zároveň temnou dívčí zpovědí. Připomíná mi Daughter. Především skladba Chlorine, ke které nedávno vyšel i černobílý videoklip.

Low Cut High Tops – Red Lipstick

Za tímto hipsta názvem stojí týpek jménem David Burns. Spratek ze Seattlu, který si z ničeho nedělá hlavu a nosovým hláskem zpívá o holkách a sexu. David studoval uměleckou školu a ve třiadvaceti letech letos vydal svou debutovou desku Eh, Whatever. Popravdě za moc nestojí. Je děsně zmatená a sem tam mi přijde jako by v ní měl prsty Andrew Van Wyngarden. Takže pro fanoušky MGMT doporučuju. Low Cut High Tops posluchač prostě nemůže brát vážně.

The Gloomies – Groves

Začnu přirovnáním. Možná budete mít pocit, že tuhle skladbu zpívá Lenny Kravitz, ale ne, jedná se o čerstvou čtyřčlennou formaci ze San Diega. Při jejich poslechu bych vyrazila někam na pláž nebo se jen na skejtu projížděla podél palm. Sluncem vybělené EP s názvem LSD se motá někde kolem surf rocku a obyčejného pop rocku. Na pár poslechů stačí.

Nite Fields – Voyeur

Australani Nite Fields jsou mou snad největší láskou z tohoto výběru. Před rokem jsem se jejich desky Depersonalisation nemohla nabažit. Nic nového jsem ani nečekala, tekže v březnu mě překvapila jejich nová skladba Voyeur. Nite Fields hrají post punk a jejich nejnovější počin si zahrává s lacinějším elektrem ála New Order. Přesto z nich jde strach a mé v hudbě tolik zalíbené napětí. Nite Fields jsou zapsaní u nahrávací společnosti Felte (Lushes, Ritual Howls, Gold Class), kterou doporučuju projet. Všímejte si labelů vašich oblíbených interpretů. Hledejte hudbu podle nich. Nite Fields úplně vidim na Sedmičce a jako první song Fill the Void. Ach, to by byl neskutečný zážitek!

Leon Vynehall – Midnight on Rainbow Road

A teď jediná instrumentální skladba v mém playlistu. Leon Vynehall své srdce zaprodal deep houseu. Ne však minimalistickýmu jako na Polygon party, ale experimentálnímu a gradujícímu s psychedelickou atmosférou. U Midnight on Rainbow Road mě baví její nekonečná lehkost mořského vlnobití v pozadí

Nico Yaryan – Just Tell Me

Písničkář Nico Yaryan je takový pohodář. Úplně ho vidim v golfové čepici sedíc na lavičce v parku a usmívající se na všechny kolem. Sluníčkář z Los Angeles, který vyrůstal na černošském hip hopu a jeho největším snem bylo se stát muzikantem. Kámoš producenta Hanni El Khatib, se kterým objížděl Ameriku a sbíral pozitivní ohlasy. Optimisté ho milují, pesimistům leze krkem.

Amanda Bergman – Flickering Lights

Amandu jsem objevila na Příkopech v H&M a je takový The War On Drugs v sukni. Šup hned o začátku, kytárka podbarvená piánkem a vzpomínky na léto pod širákem. Amanda Bergman pochází ze Švédska a za svou největší inspiraci považuje Boba Dylana. Původně manželka Kristiana Matssona z The Tallest Man on Earth se zaměřuje na neofolk a své první album Docks vydala letos. Její starší tvorbu (2010 - 2014) hledejte pod přezdívkou Idiot Wind.

Echopark – Teleportation

Tak si nějak v závěru říkám, jestli jsem to s tím optimismem nepřehnala. Echopark jsou sladkou tečkou, kterou chcete poslouchat na cestě na Stalina. Pochází z Londýna a kupodivu působí u We Were Never Being Boring jako již zmiňovaná Birthh nebo Jack Eden. Kapela si zakládá na nedokonalemém surovém zvuku, který byste nejraději sami pročistili. Chce zachytit bezstarostný okamžik a neupínat se na trendy na současné hudební scéně.

Na Floridě jsem nevěřila vlastním očím, když jsem v Urban Outfitters spatřila obě desky DIIV. Miluju je a zároveň nesnáším.
Na Floridě jsem nevěřila vlastním očím, když jsem v Urban Outfitters spatřila obě desky DIIV. Miluju je a zároveň nesnáším.
Share on Facebook Tweet a Link