The Oscillation // Vysmekla se struna a barvy se vpíjely dál

Vydáno 24.03.2016, ,

Neopsychedeličtí The Oscillation z Londýna si ve strahovské Sedmičce po třech letech opět střihli jedno vystoupení. A bylo téměř plno! Klub se plnil již od začátku. Bylo jasné, že pořadatelé vyberou nějakou psychedelickou předehru, takže večer odstartoval tuzemský projekt – Ghost River. Pražské duo, které se teprve na české hudební scéně pomalu otrkává a nevíme o něm zatím skoro nic. Se skleničkou červeného opírajíc se o rákosovou zeď jsem poslouchala instrumentální pomalu se linoucí baladu, která mi nebezpečně připomínala soundtrack z nějaké komunistické kriminálky. Tak jsem pila víc a víc a pak už se utopila v zdlouhavých pasážích. Ztratila jsem nit. Ghost River mě tedy ten večer zatím moc nenadchli. Možná proto, že dorazil pouze jeden z nich. Ale ještě jim dám šanci v květnu na pražském nultém ročníku Psychfestu. Tak uvidíme...

Až dosud jsem na Strahově nezažila, aby se během náletu prvních členů kapely na stage zvedla taková vlna proudící rovnou k nim. Přibližně osmdesátka zúčastněných byla znát a já věděla, že nechci zůstat někde vzadu, protože tam je obvykle hlasitější a horší zvuk. Snahy o pozdravy v češtině mi vždycky od zahraničních kapel připadaly trapné a zbytečné, Demian Castellanos se o jeden takový bohužel pokusil. No dobře. Hned si publikum, a hlavně tu dvojici nadšenců, co v první řadě nedržela hubu a rozlévala piva, získal. Já se jen tak pousmála a spustil se song Future Echo z desky z roku 2011. Koho jako prvního musím vyzdvihnout, je jejich talentovaná bubenice Valentina Magaletti, která se ten večer dost zapotila, protože převážná část skladeb The Oscillation stojí právě na údernějších bicích. Celá jejich tvorba od roku 2007, kdy debutovali albem Out of Phase, se téměř výrazněji nezměnila. Jen poslední Monographic je o špetku spacerockovější. Take Us to the Moon je přesným příkladem a jsem ráda, že ji ve středu zahráli, protože mi bylo již při domácím poslechu jasný, že tahle pecka bude naživo zářit a prvním řadám rozproudí krev.

The Oscillation
The Oscillation © Jan Kuča

Setlist byl krátký, ale za to perfektně namixovaný a songy byly protažené do těch nejspodnějších psychedelických vrstev až se Demianovi vysmekla struna a byl nucen si s ní pár minut pohrát. I přesto, že frontmana to viditelně znepokojilo, barvy na videoprojekcích se vpíjely dál a kapela svůj set nehodlala přerušit.

Dočkali jsme se i přídavku v podobě songu Fall, který startuje repetujícími klávesami. The Oscillation jsou typičtí Britové. Než si očuchají prostor, tváří se jako když jim uletěly včely a když přijde chvíle to pořádně rozjet, tak v sobě nezapřou bohatou hudební minulost kypící patriotismem. První místo v psychedelii v pravém slova smyslu si však stále drží jižanské americké kapely, ale ty se však sem tam na rozdíl od těch britských zbytečně předvádí a kytarová sóla prožívají o stupeň víc. 

The Oscillation si zachovávají introvertní přístup, který nás nutí vtáhnout se hlouběji do sebe a o tom vlastně celá psychedelická muzika je.

Share on Facebook Tweet a Link