DIIV – Is the Is Are

Vydáno 10.02.2016,

Představte si, že si v klidu jedete v dodávce na festival směrem New York, kde máte za pár hodin hrát, a víte, že v kufru převážíte dost velký množství heroinu a extáze. Víte, že to není legální, ale váš chtíč a letní rebelie se prostě nedají zastavit. Po boku své přítelkyně, která má nohy položené na palubní desce a brouká si Mono od Courtney Love. Žádný strach. Jste přeci „rocker“. Náhle PRÁSK a ocitáte se v cele, kde vás ticho nutí k přemýšlení nad vlastním životem.

„Už žádné drogy. Půjdu do léčebny,“ rozhodl se tenkrát třicetiletý frontman Zachary Cole Smith. Rok o něm nepadla žádná zmínka a já, největší fanoušek, jsem od léta 2012 poslouchala jejich debutovou desku Oshin snad každý měsíc. Už jsem ani nečekala, že by mohla přijít nová. Sestra mi dala k Vánocům plátěnou tašku s obalem desky. Nikdy jsem nezapřela svou lásku k nim a ptám se, jak mě mohly učarovat v základu tak jednoduché melodie? Rozhodně existuje spousta zvukově kvalitnějších interpretů. Mám na první poslech DIIV vzpomínky, nevím jaké, ale pravděpodobně radostné. Láska?

Na konci minulého roku se mi ty vzpomínky znovu oprášily. Zachary se vrátil z protidrogové léčebny a vyšel singl Dopamine. On sám se od těch všech rockerů, kteří propadli halucinogenům, liší tím, že nikdy zdrogovaný nepsal texty. Jsou mu pouhou inspirací a té muselo být až po okraj. Proto pátého února 2016 vychází u věrného labelu Captured Tracks deska Is the Is Are se sedmnácti skladbami.

Dopamine je nejstarší píseň na desce. Na první dojem působí pozitivně, popověji, ale nese s sebou právě tu osudovou letní cestu. „You’re the sun and I was your cloud,“ zpívá o vztahu mezi ním a Sky. „Got so high, I finally felt like myself.“ Na Dopamine je nejzajímavější Zacharyho klesnutí hlasem po „down“ a „brown“. Kdyby se v písni tento prvek neobjevil, určitě by byl zbytečným jako Loose Ends v druhé polovině alba. Tímto narážím na přehnaný počet songů na desce. Zachary v jednom rozhovoru sám uvedl, že uplynula dlouhá doba, takže se rozhodl posluchačům nadělit více různorodých písní. Chce, aby ho milovali. Chce nahrát perfektní desku smutnou i veselou zároveň. Hýří sebevědomím a myslím si, že právě to plyne z jeho zatím úspěšné pauzy od drog. Je na sebe pyšný, ale je album vážně tak skvělé?

Já na tuto otázku vlastně odpovědět nemůžu. Znáte to, fanoušek vám vždycky podá zkreslené názory a odmítá od blízkých slyšet velmi negativní kritiku. Proto začnu pozitivně. Valentine je pro mě jako Human na Oshin. Naprosto vynikající píseň. Jednoznačně nejpovedenější kus z celé desky. Od první vteřiny spuštěná gradace a napětí v až zaklínajícím projevu Zacharyho je neskutečný balzám pro mé uši. Následné rozplynutí kytarových strun je typickým dreampopovým detailem, který se u DIIV opakoval a ještě bude opakovat často. Nálepku dreampopu a shoegaze nelze odstranit i přesto, že Is the Is Are obsahuje pár „tvrdších“ skladeb. Řeč je o Mire (Grant’s Song), jež kypí bicím a naříkajícími kytarami a ve druhé polovině pod tíhou činelů slyším křik v pozadí. Utrpení? Absťák? U konce s dechem se frontman cítí v závěrečné Waste of Breath, která jako většina písní z alba začíná dlouhou pomalu se linoucí předehrou a během kytarového sóla přidá na rázu. „It's no good it would be a waste of breath to tell a man that he's got something better to do,“ opakuje stále dokola. Slíbil jsi, že se k nim nevrátíš, tak se k nim nevracej! V podobném duchu je Bent (Roi’s Song). Ta je o kamarádovi, který propadl drogám a už několik let se potuluje ulicemi kdo ví kde.

Sky Ferreira a Zachary Smith jsou výstřední dvojicí na hudební scéně. Oba dva kolují mezi New Yorkem a Los Angeles. Sky kvůli heroinové aféře ztratila mnoho modelingových nabídek, ale to jí rozhodně nezabránilo v tom zůstat svá. Snad každý týden mění barvu svých vlasů a na Instagramu pózuje v mimozemských oblečcích. Nemůže být čistá. Z Courtney Love se mění na Kim Gordon. Přímočaře se sexy jedovatým hlasem servíruje skladbu Blue Boredom. Oni dva se stále milují, ale obávám se, že Sky neskončí dobře. Dalším zpestřením na albu je Healthy Moon, kde poprvé u DIIV slyším melancholické pianko. Zvláštně postavená skladba, která proti sobě staví dvě protichůdné melodie a opět obsahuje dlouhé instrumentální pasáže. Uvědomme si, že DIIV nikdy nebyly tolik o textech, ale spíš o náladě plynoucí z melodiích. Oproti Oshin má však Zachary mnohem více, co říct. Jen ale dokola omílá stále to samé.

Z alba Is the Is Are cítím vlastně jen pesimistické pocity, sliby a naděje, že ty chvíle, kdy zpívá „I am fucked to die in a world of shit“, už nikdy nebudou tvořit část jeho každodenního dne. Prý když se ale Zachary vracel z léčebny, zaškrtli u něj „extremely at risk“...

Deska je černým odkazem na nevydařené období. Gradující melodie jsou metaforou vysmeknutí se z drogového objetí, pasáže s destruktivním bicím zase abstinenčními příznaky a Sky je ozdobou života. DIIV se na scénu vrátili s perfektní deskou, která rozhodně nezapadne za poličku, ale bude se o ní ještě dlouho mluvit. Vyvolává emoce a myslím si, že bez znalosti dramatického příběhu, který stojí za ní, nemá cenu ji poslouchat.

Share on Facebook Tweet a Link