Rozhovor s Please the Trees // Chceme, aby fanoušci kapely byli její aktivní součástí

Vydáno 25.10.2015, ,

Please the Trees u nás mají pověst té fajnové kapely, která si na nic nehraje. Na české hudební scéně se pohybují od roku 2007, kdy vydali debutovou desku Lion Prayer. Za těch osm let zasadili velký počet stromů, frontman Václav Havelka se dal dohromady se seniorským sborem Elpida, objeli Ameriku a zahráli perfektní koncert ke křtu svého posledního alba, jež nese název Carp

Ta hrubost kapřích šupin je na albu patrná již od první skladby All I Wanna Do a albem drhne až do závěru, kdy vyústí v sedmiminutovou instrumentálku Petr Humpál. Skladby na sebe vzájemně navazují a bitím do činelů rozhodně nešetří. Zkrátka pokud se vyžíváte v psychedelicky laděných intrumentálních stopážích, které mají říz, Carp je pro vás deskou jako dělanou.

Vaše nová deska se jmenuje ( /\ r |> (Carp, v překladu Kapr, poznámka redakce). Máš rád ryby? Věnuješ se rybaření?

Osobně ne. Myslím, že bubeník Sváča občas ano. Speciální vztah k rybám nechovám. Kapela vznikla původně v Táboře. Její dvě třetiny tam stále bydlí. Kapr je jeden ze symbolů tohoto kraje. Před lety jsem koupil grafiku od Huberta Suchého, která mě zaujala. Na ní se překrývají kapři, jež můžete vidět i na obalu desky. Název vychází z ní. 

Nové album jste nahrávali v detroitském nahrávacím studiu High Bias Recordings během vašeho amerického turné. Všude se píše, že vám to trvalo pouhých 24 hodin. Je neuvěřitelný, že dokážete nahrát skvělou desku za jeden jediný den. Ještě úplně náhodou. Někomu to trvá sto let a ve finále nestojí za nic. Osud?

Ano. Okolnosti nám umožnili se jet podívat a zkusit si něco nahrát do studia, kde nahrávají naše oblíbené kapely. Nečekali jsme sami, že s výsledkem budeme natolik spokojeni, že to vydáme jako další regulerní album. Každá deska má svůj příběh. Řídíme se intuicí a jsme otevření vůči impulsům, které přicházejí. Učíme se nic neočekávat a nechtít.

A právě High Bias Recordings má pod palcem Chris Koltay, jenž produkoval desky kapelám jako Deerhunter, Swans nebo A Place To Bury Strangers. Jaké bylo s ním spolupracovat?

Chris nás nijak nekoordinoval, nemluvil nám do toho. Spíš šlo o prostředí, podmínky, technické vybavení, které má k dispozici. Pro nás to bylo jako se ocitnout v ráji.

Please the Trees na Rock for Churchill 2015
Please the Trees na Rock for Churchill 2015 © Jan Kuča

A co americké publikum? Čím se liší od českého?

V Americe publikum i sami muzikanti mají, pokud se bavíme o hudbě, obrovský přehled, zajímají se, kapel je tam mnohem víc a díky tomu je nestrhne všechno. Ačkoli se nám občas zdálo, že je koncert nechává chladnými, nakonec tomu tak nebylo. Když se jim to líbí, přijdou, nadšeně se baví a kupují merchandise. U nás se mi zdá, že je lidem jedno, co právě hraje. Stačí málo a i intelektuály s vytříbeným vkusem po pár pivech někde na večírku vidíš křepčit na Abbu nebo Michala Davida. To mě děsí, že by mohli být naši fanoušci.

Nemůžu si pomoct, ale sem tam mi dost připomínáte texaskou formaci The Black Angels. Ta rozhodně stojí za poslech. A která z českých kapel si podle tebe zaslouží pozornost venku?

The Black Angels máme rádi a několikrát jsme na nich v Austinu byli a dokonce s nima mluvili. Kdo si zaslouží pozornost venku? Namátkou si myslím jsou teď třeba Kyklos Galaktikos. Ale zaslouží, nezaslouží, cestu ven si musí každý najít sám. Nikdo tam na nikoho nečeká.

Odkud čerpáš nejvíce inspirace? Co nebo kdo tě v životě nejvíce nabíjí?

Inspiruje mě všechno možný. Motivujou mě lidi, kapely, umělci, který mám rád, všední, obyčejný věci, rodina, přátelé. 

Zaujal mě tvůj názor: „Každá hodina na turné, kdy nic neděláš, je promarněná.“ A tak během vašeho turné po Evropě a USA jste s vaším projektem Plant The Trees zasadili již více jak dvě stě stromů. První hned v New Yorku v roce 2001. Jak se zrodila ta myšlenka sázet po světě stromy?

Inspiroval nás kamarád John Reynolds, který na Manhattanu v New Yorku dělá přes padesát let zahradníka a po městě vysazuje potají stromy v zahradách, o které se stará.  Je to jedna z věcí, která byť abstraktně naplňuje název kapely. Nejde jenom o hudbu, ale o mnoho věcí kolem, které nás definují. Ať už to jsou různé aktivity, postoje, vizuální prezentace atd.

Atmosféra na letošní release party v Přístavu 18600 byla opravdu nezapomenutelná, až rodinná. Potěšilo nás, že se tolik lidí zapojilo do vyrábění vlastní masky a vůbec, že to celé všichni brali vážně. Přijde mi, že to pro český národ zrovna typické není. Narazil jsi na nějakou masku, která tě šokovala? Plánujete z natočených záznamů z večera zrealizovat dokument?

Ano, záznam plánujeme vydat. Máme z toho taky skvělý pocit a děkujeme všem, kteří toho byli součástí a zapojili se. Chceme, aby fanoušci kapely byli její aktivní součástí. Ne jen pasivně chodili na koncerty.

Please the Trees na Rock for Churchill 2015
Please the Trees na Rock for Churchill 2015 © Jan Kuča

Na jarním turné s novým albem vyrážíte ven do ulic, a to rovnou s valníkem. To myslím, že je skvělý nápad, jak upoutat pozornost a kolemjdoucí vytrhnout z šedi každodenního stereotypu. Co od toho očekáváte?

Hlavním cílem, motivací projektu je konfrontace a vymezení se jak zavedeným principům, tak vnímání hudby a působení jako „kapela” coby instituce. Chceme se vzepřít obecně vžitým postupům v tom, „jak správně má fungovat kapela, její management a servis nahrávací společnosti v souvislosti s propagací nového alba“.
Prakticky nám nejde o nic jiného, než o naplnění potřeby tvořit bez ambic někomu se líbit. Měřítkem úspěchu nám bude pocit sounáležitosti s lidmi, které bude naše vystoupení či nahrávka zajímat, pocit sdílení, komunikace, komunitní soužití, či dokonce, dejme tomu, jakési spiklenectví. Jde nám o to vrátit rock'n'roll tam, kde vznikl, tzn. ven, do ulic. Jde nám o narušení procesu „kariéry“ určováním si vlastních pravidel. Bez frustrací a potřeby se vykřičet ze křivd. Jasný názor, vize, postoje. Jde nám o to nikdy neustrnout na místě, neustále se vyvíjet, hledat a posouvat vlastní hranice.

Připadáš mi jako takový český Damon Albarn. Tolik hudebních projektů. Myslíš, že jsi workoholik?

Myslím, že českým ekvivalentem Damona je Martin Tvrdý aka Bonus. Workoholik? Je pravda, že neumím odpočívat, neboť většina toho co dělám, mě baví.

Share on Facebook Tweet a Link