Ušima Joss II.

Vydáno 13.10.2015, ,

Září bylo pro mě měsícem, kdy jsem si stále nechtěla přiznat, že všechno tohle posedávání na Stalinu a Náplavce brzy skončí. Spíše jsem se bála toho, až zase vytáhnu zimní svetry a po koncertech se nebudu moci zdržet někde venku. Teď už je říjen. Vychází jedna deska za druhou a já klasicky nestíhám psát, protože první úkoly do školy se hrnou a v kalendáři mám zapsaných nespočet koncertů, které se často kryjí. Vzpomínám na září. Na tu bezstarostnost mísící se s lehkých ovíněním každodenních zážitků...

SoKo – My Precious

SoKo, vlastním jménem Stéphanie Sokolinski, je taková druhá Sky Ferreira. Akorát nepochází z USA, ale z Francie. Je to rebelka, žádná bitch, a to mi děsně sedí. Soko se narodila v Bordeaux, kde v šestnácti ukončila studium a vydala se sama do Paříže. Tam si přivydělávala coby herečka a vyzkoušela několik škol. V žádné nevydržela, tak zůstala u toho, co ji opravdu bavilo – hraní ve filmech a psaní písní. 

Letos vydala album s názvem My Dreams My Reality, na kterém si střihla dva songy s Arielem Pinkem. Nutno také dodat, že album produkoval Ross Robinson, který má na kontě desky The Cure. Proto má album tolik osmdesátkový nádech plný revolty ze společnosti. Holka, která se prostě jen špatně vyspala. Hodila si na sebe XXL křivák a šla se vydovádět do centra, kde večer zapadla do baru a se sklenkou bordeaux psala existenciální básně. Stéphanie je vůbec originální diva. Říká, že je bílá gotička a momentálně chodí s ruskou modelkou Sashou Melnychuk.

The Radio Dept. – Mad About the Boy

Na tuhle legendární kapelku jsem poprvé narazila ve filmu Marie Antoinetta od mé milované režisérky Sofie Coppoly. Skladby od The Radio Dept. tvořily velkou část soundtracku. To, že původem pocházejí ze Švédska můj zájem o nich ještě zvýšilo, a tak jsem byla odhodlaná si poslechnout celé jejich album singlů vydaných od roku 2002 až 2010. Často jsem se vracela právě k Mad About the Boy. Píseň začíná akusticky pianem a poté se rozplyne do elektronicky laděných strun. Jednoduchá instrumentálka, během jíž jsem se uvelebila v kupé při cestě vlakem do Berlína a pozorovala ubíhající stromy za oknem. The Radio Dept. však letos po pěti letech vydali pár nových písní, které rozhodně za poslech stojí. 

Please the Trees – Missing Feeling Nothing

Asi málokomu z vás uniklo, že čeští Please the Trees tento rok vydali novou desku. My jsme si nenechali ujít její křest v Přístavu 18600, kde jste mohli pustit uzdu své fantazii a vyrobit si vlastní masku. Ta byla nutností, protože PTT zde nahrávali DVD a bez ní by asi koncert nebyl natolik fascinující. Hodinový sen, během kterého před vámi hopkal bílý králík, panda držela foťák a pravěký mužík s listovou čelenkou bubnoval na svou chlupatou hruď. Václav Havelka sice žádnou masku neměl, ale na kytaru mu to šlo samo. Prsty musel mít od krve a  bubeník zase záda spálená od volného ohně. 

Carp je zvukově syrová deska, která možná na první poslech může znít trochu rockersky, uvnitř se však skrývá romantická duše. „With you everything is new. I love you too much to be your friend,“ zpívá v písni Missing Feeling Nothing a já tenhle song vybrala právě proto. A po poslechu celé desky jsem toho názoru, že Please the Trees jsou momentálně nejlepší českou kapelou. Uvidíme, co na to Václav Havelka v našem připravovaném rozhovoru...

Total Control – Flash War

Total Control pocházejí z Melbourne, hrají garage post-punk a je jich pět. Zatím jsem měla možnost si poslechnout jen pár songů a nejvíce mi utkvěla v hlavě Flesh War, která mi připomíná S.C.U.M. a především Joy Division. Vidim je na Sedmičce, klidně teď v zimě, ať se trochu zahřejeme. A jestli se jich nedočkám, tak mám v plánu uspořádat pořádnou post-punkovou party, kde nepojedou žádný mainstream odrhovačky, ale pořádný skandinávský bandičky.

Girls Names – I Was You

Irskou kapelu Girls Names jsem si nejvíc jela na střední. Tehdy vydali desku Dead To Me, ze které mě bavil zasněně provokativní singl Bury Me. Teď se vyloupli s novinkou Arms Around a Vision. A už během prvního poslechu jsem nemohla uvěřit tomu, jak je deska dokonale dotažená a jakého pokroku Girls Names dosáhli. Ze šedých myšek se staly tygřice, které vás kousnou do srdce. Rozhodně doporučuju, pokud máte rádi starší The Horrors. I Was You. Cítíte to napětí? Nepřipomíná vám Nicka Cavea? Fantastická šestiminutová balada. Pojeďme na ně v listopadu do Berlína!

Human Tetris – Sailor

Stále více začínám přicházet na chuť ruské post-punkové vlně. Je podobná té severské. Ochucená o zasněné prvky mísící se s texty o nadějných zítřcích a hledání sám sebe. O Human Tetris na netu prakticky nic nenajdete. Můžu říct, že jejich deska Happy Way in the Maze of Rebirth nestojí za moc, ale chci z ní vypíchnout píseň Sailor. Mám ráda její začátek a zvláštně se linoucí kytary v pozadí. Refrén však působí trochu dost lacině. Kluci se mají od Motoramy ještě co učit. Song v mém playlistu není, tak si ho poslechněte na Bandcamp: https://humantetris.bandcamp.com/track/sailor

All We Are – Feel Safe

Taky mnoho dobrých interpretů objevujete v obchodech s módou? Probíráte se vším tím oblečením, nic nemůžete najít a jste na odchodu. Pak vás trkne do uší líbivá melodie a vy zapomenete, že jste vlastně chtěli odejít. Přesně to se mi stalo v Berlíně, kdy jsem ve švédském minimal obchodě COS zaslechla příjemný souzvuk tónů s ženským vokálem. Kapela si říká All We Are a letos vydala debutové album. Spotify je přirovnává k The Bee Gees a oni sami na své stránce píší, že jsou The Bee Gees on diazepam. Ale fakt. Spousta songů je doprovází chytlavé „uuúúú“ a k tomu ten vykastrovaný hlásek. Fanouškům boogie melodií padnou do noty. Jsou hraví, bezstarostní a taneční.

Mansionair – Hold Me Down

Se sestrou Aničkou si v hudbě hodně rozumíme. Častokrát mi doporučí písně, co by se mi mohly líbit a uloží mi je do playlistu na Spotify, který společně sdílíme. Jednou z nich je Hold Me Down od australské formace Mansionair. Taková příjemná záležitost na dlouhé podzimní večery. Klišé, co? Nedávno vydali nový singl Speak Easy. Takové Total Life Forever. Dodávám, že v listopadu hrají v Hamburgu. Díky, Ani!:-)

DIIV – Dopamine

A je to tady. Ten, kdo mě hodně dobře zná, ví, že brooklynští DIIV jsou mou srdeční záležitostí. Má totální láska k nim vypukla někdy v roce 2012, kdy vydali debutové album Oshin. Dodnes mě mrzí, že si nepamatuji první moment jejich poslechu, který jednoznačně musel být spojený s nějakým úžasným zážitkem, a tak znásobil mou adoraci k nim. The best je pro mě song Human, při kterém mi i teď naskakuje husina na rukou.

Dopamine je nový singl vydaný po třech letech, během nichž se frontman Zachary Cole Smith miloval se Sky Ferreirou a společně se utápěli v drogách. Už spolu nejsou, ale Zachary ji stále miluje a příští album Is the Is Are věnuje jí. Můžeme se těšit na osmnáct nových skladeb, které prý budou smutné i veselé. Dopamine je veselým impulsem. Písní postavenou na obyčejných až možná odfláknutých tónech. Čekala jsem od nich víc, ale stejně je miluju a milovat budu a neumřu, dokud je neuvidím naživo hrát. 

Share on Facebook Tweet a Link