Oxfordská hříbata ve Skandinávii

Vydáno 27.09.2015, ,

Tak jsem se zase přestěhoval. Okolo 1000 kilometrů mě už dva měsíce dělí od českého domova. Zatím jen na pár let, možná ale taky navždy? V prvních týdnech jsem neměl na hudební zážitky čas, chuť ale ani peníze. Jak to tak bývá, vše se nakonec v dobré obrátí a já koncem srpna zase začal „žít“ a ne jen přežívat.

Pozitivní myšlenky mi do hlavy vkrádal i fakt, že Foals vydali na konci posledního srpnového týdne What Went Down. Brilantní desetistopové album podpořili menším evropským turném na začátku září, kdy se zastavili v Amsterdamu, Berlíně a … Kodani. I kdybych se měl postavit na hlavu nebo jíst týden jen suchý chleba, nenechal bych si je tady ujít.

Čtvrteční večer se blížil. S novým řeckým spolužákem Thanosem jsme se vydali do klubu VEGA ve čtvrti Vesterbro, takticky o dvě hodiny dříve před otevřením klubu. Z této chyby plyne ponaučení, že pro příště není důvod být v dánském klubu tak moc brzo. Pokud by hráli v Praze, řada by byla už dávno několik desítek metrů dlouhá, oproti tomu v Kodani se nikdo nikam nežene a tak první hloučky lidí začali přicházet až okolo dvaceti minut před otevřením sálu. Jiný kraj, jiný mrav? Zažil jsem zde již mnoho šoků z odlišného kulturního protředÍ. Myslím, že ale tenhle byl zatím ten nejvíce pozitivní. 

Osmá hodina odbila a na stage nakráčel support hříbat, anglická formace s příhodným názvem Formation. Kluci od vedle z předměstí Londýna, vybíjející si svůj vztek z drsnosti prostředí z kterého pochází založením kapely. Dupot, neskutečný hluk a zároveň občasné vyšší hlasové polohy zpěváka. Spojte si dohromady hudbu Everything Everything a Kasabian, dodejte tomu kapku rošťáctví, nechte všechny členy postupně hrát na náhodně nalezené nástroje z pódia a máte tuhle partičku. Pokud naleznou ještě více charakteristický zvuk a nebude půlka písní připomínat některou z výše zmíněných kapel, čeká je zářivá budoucnost. Mělo to prostě šťávu.

Odešli a za pár desítek minut se objevili Foals. Konečně jsem je po dvou letech znovu uviděl. Věděl jsem co teoreticky očekávat, jaký bude setlist ale stejně mě první tóny Snake Oil naprosto dostaly. Nedostudovaní bývalí studenti z Oxfordu si takticky vypočetli, že pokud dají na počátek koncertu energické songy, publikum tím zlomí. To se přesně stalo s Olympic Airways a třetí písničkou My Number. I přesto, že někomu může už tahle dost populární skladba lézt na nervy, nelze v ní zapřít velkou dynamiku a jistou náchylnost k opětovnému pobrukování refrénu. Jsem si jistý, že pokud tenhle song někdo slyší poprvé, za pár minut si začne zpívat „You don't have my number, we don't need each each other now.“ Obecenstvo se na konci změnilo v divokou zvěř, která chtěla víc a víc. 

Foals
Foals

Mountain At My Gates, další píseň z nového alba, byla sborově odzpívána a dánské publikum se ukázalo jako velmi znalé čerstvého materiálu. Konečný výsledek koncertu byl po pěti písních z What Went Down, čtyřech z Holy Fire, třech z Antidotes a pouze jedné z Total Life Forever. Spanish Sahara pomyslně ukončila půlku koncertu a dala mi pár minut k oddychu a zasněnému uvědomění si toho, že jsem v hodinovém vakuu, které se dá nazvat jako sluchová extáze. Po předchozí Providence to celé zapadlo do sebe. Nadšené publikum, skvělý zvuk a charisma všech členů kapely, to celé utvářelo jakési pomyslné puzzle, které jste právě složili a máte z něj radost a nechcete, aby se vám nikdy rozpadlo.

V Late Night se zpívá „Stay with me, stay with me“ a na všech okolo bylo vidět, že nechtějí aby tenhle koncert nikdy skončil. Neskutečně rytmická Red Socks Pugie, při které se nám Yannis znovu objevil nad hlavami v prvních řadách, A Knife In The Ocean připomínající plavbu ponorkou na dně Atlantiku a poslední nádech před přídavkem - Inhaler. Potlesk nepřestával ani po pěti minutách a Foals se znovu vrátili s What Went Down. Ještě větší silou udeřili do hlediště a ukázali neskutečný potenciál tohohle songu. Naživo je to přemístění do jiné galaxie a neváhal bych to korunovat jako nejlepší věc, co kdy vytvořili. Poslední Two Steps, Twice byla jen jakousi pomyslnou tečkou za celým večerem, kdy se každý v publiku zbavil posledních zbytků energie ze svého těla.

Nechci na ně plýtvat více slovy, to by byla na nejlepší koncert v mém životě škoda. Každopádně, doufám že i přes svou čím dál tím větší slávu stále zůstanou tou přátelskou kapelou, která se neváhá půl hodiny vybavovat s fanouškama u zadního východu z relativně malého kodaňskéhu klubu. Kdoví, třeba už nikdy nebudu mít příležitost zapálit Jimmymu cigaretu a Yannis už nám nikdy nenabídne svou láhev whishkey. Protože se může stát, že jejich příští zastávka bude Pyramid Stage na Glastonbury jako headlineři. Zasloužili by si to.

Share on Facebook Tweet a Link