Ode to Mac DeMarco

Vydáno 24.09.2015,

Spojit Berlín s koncertem Mac DeMarca bylo to nejlepší, co mě mohlo o letošních prázdninách napadnout. Naposledy jsem takhle jela do Berlína na koncert Kings of Leon, kteří tehdy hráli v amfiteátru pod otevřeným nebem. Stále více si uvědomuji, že jet 300 km na koncert se fakt vyplatí, a navíc si můžete dát levný Matéčko a posedět v cool simple kavárnách. To zní skvěle, ne? Malinko mě však mrzelo, že jsme do metropole nedorazili už ve čtvrtek. Hráli tam totiž Unknown Mortal Orchestra a moji milovaní Seekae. A z nadcházejících berlínských gigů jednoznačně doporučuju Deerhunter a Atlas Sound v Lidu. Pak také Howling nebo Josefa Salvata. Je toho dost. Praha se sice lepší, ale stále tu některá jména postrádám a mnoho kapel tu podle mého názoru hraje úplně zbytečně každý rok.

V Berlíně najdete i vynikající výběr kvalitních desek. Jednoznačně zajděte do obrovského obchodu s knihami a muzikou Dussmann das KulturKaufhaus na Friedrichstraße, kde jsem se rozplynula nad všemi deskami Beach Fossils a Honza zase obdivoval diskografii Nilse Frahma.

Mac hrál v klubu Postbahnhof. Velikostí a umístěním stejný jako MeetFactory. Před budovou již brzy postávaly skupinky náctiletých fanoušků v džínových XXL bundách a flaškou piva v ruce. My jsme místo čekání zvolili kebab v Kreuzbergu a návštěvu místního recordstoru. Popravdě berlínský pivo za moc nestojí a je docela drahý. Koncertní sál po otevření budovy zůstal zavřený a čekalo se fakt dlouho. Mezitím jsem měla čas si prohlídnout všechny ty „indie“ adolescenty, kteří kypěli barvami a nervózními úsměvy, aby jim nikdo náhodou nevyfoukl místo v první řadě. 

Předkapela Dinner se moc nepovedla, ale popravdě vymyslet předskokana tak velké osobnosti jako je Mac, není možné. Vysoký muž s ostrými rysy jménem Anders Rhedin na stage naklusal v poflitrovaném šátku zahalující tvář a rytmicky začal dupat. Vypadal jako šejk, který šlape zelí. Z jeho MacBooku se ozývaly synthově nabušené melodie a on se chopil pouze mikrofonu. Následovala hodinová estráda, která sice pobavila, ale od kvalitního vystoupení měla daleko.

Nástup Mac DeMarca nám ihned rozveselil tvář. Od ucha k uchu usměvavý šibal v ošoupaných džínách a roztrhaných Vanskách šel v tu ránu na věc a publikum se začalo blaženě kroutit. My jsme si uvědomili, že první řada kvůli špatnému zvuku zrovna nebyla nejlepší volba. Zklamaní však rázem vyšumělo. Co si budeme povídat, Mac Demarco je vtipálek. To dokázal i na berlínském vystoupení, kde vyšplhal na dřevěné trámy a z dálky pozoroval své na kytary hrající kumpány, lehal si na podlahu, flusal na zem a líbal nadšeného fanouška s ledvinkou na rameni. Zkrátka Mac je fakt svůj a všichni by se smáli, i kdyby si třeba prdnul. Na koncertě zahrál především songy z nového alba, ale potěšil mě těma „rozjetějšíma“ jako třeba Freaking Out the Neighborhood nebo klasikou Ode to Viceroy, při které nešlo si nezapálit.

Mac umí perfektně pracovat s publikem. Vtáhne vás do své chill hry a nenechá uniknout do spárů otravných myšlenek. Navíc si dovolí zahrát Metallicu či Deep Purple. Kytara mu sice sem tam teda vůbec neladí, to však vlastně ani nevadí. 

Share on Facebook Tweet a Link