Petite Noir – La Vie Est Belle / Life Is Beautiful

Vydáno 13.09.2015,

Rezident Kapského Města Yannick Ilunga, skrývající se pod uměleckým pseudonymem Petite Noir, vydává v těchto dnech své první album La Vie Est Belle / Life Is Beautiful, které hrdinně navazuje na EP, The King of Anxiety, vydané dříve tento rok. Narozdíl od pětistopé prvotiny, která by se dala zařadit do škatulek chillwave s prvky lo-fi, album tak jednoznačné není. Jak sám Yannick uvádí, s albem přichází nová vlna new wave. Sám ji pojmenoval noirwave, což je asi i opravdu jediná možná nálepka. Petite Noir se prostě zatím vymyká všemu známému.

S příslibem větší profesionality, vyspělejšího zvuku a propracovanějšího vizuálu vychází u labelu Domino Records „Krásný život". Album vysoce emočně vyspělé s přesahy do všech známých žánrů i nežánrů - jak Pitchfork skvěle glosuje „Psychedelically-tinged baroque contemporary African pop with heavy goth undertones".

Album začíná typicky intrem, gradující, elektronicky-taneční Intro Noirwave nám předznamenává, s čím následujících jedenáct skladeb budeme mít co k dočinění. Best jakožto první singl této placky nám svým francouzským rapem připomíná Stromae, trumpety v refrénu naopak zas výrazně evokují Kadebostany.
Freedom je zas naopak zasněná balada reflektující současnou politickou situaci Afriky ukončená údernými beaty. Sám Petite Noir pyšně podotýká, že právě africké rytmy jsou budoucností hudby jednadvacátého století poukazující přitom na současnou tvorbu Beyoncé. Následuje Seventeen (Stay), u které se nebojím vyslovit magické sousloví post-punk. Hluboký hlas Yannickův a utrápené naříkání si právě s tímto stylem skvěle pohrávají.

Just Breathe skvěle kombinuje prvky z dvou předešlých stop. Africké rytmy a postpunkové sloky jsou navíc doplněny v refrénech o vrstvu taneční hudby. Smrtelná kombinace, která však překvapivě funguje a navíc působí zcela magicky. Do poloviny placky byla umístěna titulní La Vie Est Belle / Life Is Beautiful, které dominuje rap ve francouzštině. Až nyní lze úplně pochopit dvojjazyčný název alba i tracku. Jde o rovnocenné soupeření dvou jazyků bez jasného vítěze. MDR je zas obohacena o ženské vokály jak vystřižené z ženské kapelky Haim. V Colour se větší částí Petite Noir přiklání k africkým kořenům, tento motiv je bohužel už okoukaný a proto nudí. Spolu s další Down nejslabší místo na desce.
Inside působí jako dream popová synthová ukolébavka snažíc se důstojně uzavřít celé album nejen svým roztomilým recitálem na konci. Na čísle 11 však sedí snad nejúspěšnější hit z EP, Chess, který tak dominuje celému albu.

Tvorba Petite Noir celkově působí jako krabice osobních věcí Woodkida, které se Kanye West pokoušel nějakým způsobem srovnat. Nedává to smysl, ale v celkovém výsledku to vypadá patřičně a umělecky. To vše je zabaleno v líbivém obalu z mramoru. Časem přibude ještě merch, který dle jeho slov, budeme chtít nosit. La Vie Est Belle je zajímavé, přesto však náročné album. Bude zajímavé sledovat budoucnost noirwave, jakožto nového stylu. Potenciál udávat tempo však určitě má. 

Share on Facebook Tweet a Link