Viet Cong // Osvobození z nevědomí

Vydáno 31.08.2015, ,

Popravdě pořádně ani nevím co napsat. Report píši s třídenním zpožděním. Navíc po návštěvě festivalu Rock for Churchill, během kterého se mé sluchové závity pod návalem laciných tónin pokroutily. Ale protože bych nerada tento gig nechala v zapomnění, vrátím se v čase a celé to post punkové osvobození vám ještě jednou připomenu. A taky ať mají hejtři na Twitteru aspoň zase co psát. 

Mé nejčastěji skloňované slovo během těchto prázdniny je: „Crýpko“. Tak nějak ho nemůžu vymazat z hlavy a předkapelka India mi ten úžasný moment, kterak jsme se přiřítili k vnitřní stage, kde dva okšiltovaní mladíci stojící zády k nám drhli své emoce o kytary a z publika byla cítit maximální soustředěnost. Nikdo ani nešpitl. Každý si tu slast užíval individuálně. 

V pražském NoDu tuhle partu až příliš ponechali světlům reflektorů. Hned od začátku mi bylo jasné, že zážitek z Creepy Teepee toto vystoupení ani náhodou nepřekoná. Českobudějovická formace pod vedením Tomáš Kopáčka rozhoupala kytarové struny do traumatizujících hlubin a nutila nás hledět do země a pohybovat hlavou jako ti pejsci, co se vozí na palubě auta. India jsou zapsaní u českého labelu Stoned To Death Records, který noisem teda rozhodně nešetří. Za to palec nahoru.

India
India © Jan Kuča

Poctivě si před koncertem naposlouchat Viet Cong nebyl vůbec žádný problém. Tato kanadská banda zatím vydala pouze dvě desky a ta první s titulem Cassette vyšla teprve minulý rok. Z ní bych rovnou vypíchla skladbu Uncounscious Melody. Na ní jsem se totiž fakt těšila. Oldschoolový nádech ostrých strun a hrátky s melodikou slov. K tomu lehce zasněný refrén. Naživo vše vyplavalo v ještě chytlavějších kaskádách. Druhým nejzdařilejším songem z koncertu je jasně Death. Jedenáctiminutová balada, jež v polovině vyústí v kytarový orgasmus a pak se stop timem zapíchne jako jehla do kůže. V tento moment Viet Cong protáhli do ještě větší bolesti a bubeník Mike Wallace, který vypadal jako by právě utekl z blázince, se s elánem chopil té krvavé jehly. Za mě nejpůsobivější část celého vystoupení.

Viet Cong
Viet Cong © Jan Kuča

Něco jsem však na tom celém koncertě stále postrádala. Nebyl to pouze rum, který měla sestra v batohu stojící neznámo kde. Bylo to charisma. Frontman Matt Flegel celou operaci prostál bez jakýchkoliv poutavých grimas a celkově na mě jako ženu působil upjatě. Oproti třeba Tima z Ought, který sice zpíval v ponožkách, ale aspoň z něho vyzařovala uvolněnost mísící se se sympatií, kterou když hudebník nemá, tak stojí za prd.

Vlna Roxy se samozřejmě rozbouřila u singlu Continental Shelf, kdy se Johnny the Horse odhodlal ke crowdsurfingu, ale já se i malinko nudila, protože přiznejme si, tahle skladba je celkem odrhovačka. Dokonce i ti naháči veprostřed, které vídáme skoro na všech koncertech, se tentokrát tolik neodvázali, a to je co říct.

Share on Facebook Tweet a Link