Ought // Mám propocenou halenku a setlist na tácku

Vydáno 09.08.2015, ,

Ještě před měsícem by mě na Ought nikdo nedostal. Říkala jsem si: „Proč ten zpěvák furt tak blbě kecá jako Jarek Nohavica a do toho si brnká?“ Akci jsem zavrhla, ale když jsem pak projela lidi s dobrým hudebním vkusem, co se ji zúčastní, bylo jasné, že koncert prostě bude stát za to. Navíc vše pod taktovkou Landmine Alert. Tak jsem jim dala šanci, poctivě naposlouchala obě dvě alba a zhlédla naprosto geniální vystoupení z minulého Pitchfork festivalu. A píšu si za uši, že už nikdy nechci propásnout povedený koncert!

Tak jsem se s pivem v ruce ocitla před Sedmičkou a nemohla se dočkat vystoupení. Až na ty sopečné teploty. Od začátku to vypadalo, že na tenhle večer budeme ještě dlouho vzpomínat. Na Crýpku jsem pražským We Are Analogs škatulku post-punk vůbec nevěřila. Zněli spíše obyčejně rockově. Na Sedmičce se chlapci více otrkali. Možná za to můžou piva – kdo ví – ale teda nezklamali. Padli mi do noty, protože mi sem tam připomněli skandinávské post-punkové kapely, které nikdy nezní příliš temně, ale ani příliš vesele. Spíše zasněně. Proto je tolik zbožňuju. Trocha češství je však stále cítit. Klukům chybí sebevědomější look a některá kytarová sóla byla zbytečně roztahaná. 

We Are Analogs
We Are Analogs © Jan Kuča

„Týjo, já snad ohluchnul!“ ozval se nějaký týpek stojící za mnou těsně poté, co kanadští Ought dohráli poslední tóny. Ti svůj set sebevědomě odbouchli songem Pleasant Heart a začalo se řezat do kytar, takže publikum se hned odpoutalo. „Já myslim, že to moc nepojede,“ sdělila jsem Honzovi před koncertem, ale dost jsem se mýlila. Vzít si podpatky zrovna nebyl nejlepší nápad. Zpěvák Tim, co vypadá jako Pinocchio, udělal nejlíp, že si rovnou zul boty. Celý koncert jsem tak bohužel byla nucena sledovat jeho šedé ponožky a totálně propocenou krémovou košili. Ought nám přikládali hit za hitem, takže téměř nebyla šance se nadechnout. Zahráli dost skladeb z ještě oficiálně nevydaného alba Sun Coming Down. To by mělo vyjít pod těžce hipsterským labelem Constellation 18. září.

Ought
Ought © Jan Kuča

Zpátky do kotle: Peckou večera pro mě byla Beautiful Blue Sky s procítěným „I’m not afraid to die“, kterou frontman opepřil o lehce teatrální zvednutí prstu jako sv. Jan Křtitel. Jeho hlas mi připomínal Lou Reeda a vůbec Ought, na rozdíl třeba od Iceage, jsou kapela, která se zbytečně nepředvádí a nepůsobí „pozérsky“. Během Gemini jsem si přidala jako na hardrockovém koncertě, kde dlouhovlasí muži soustavně mlátí hlavou dopředu a leje z nich jako z konve. Ten výkřikový konec byl prostě famózní. A u singlu Habit se samozřejmě zvedla vlna potlesku. Jediné, co bych koncertu vytkla byla příliš malá hlasitost mikrofonu. U Ought přece jde o texty. A ještě teplo, ale na to už si teď ani nemá cenu si stěžovat, že jo.

Tim Beeler z Ought
Tim Beeler z Ought © Jan Kuča

Netypicky pro Sedmičku nás po koncertě čekal DJ set Jakuba Hoška aka DJ Kiss Tempera. Avšak stokrát lepší bylo pozorovat koťata v Kinského zahradě, kam jsme se na chvíli vydali. Hošek v podivném koutku s disco koulí pořádně ani nebyl vidět. Něco znělo jako The Offspring. Ne. Zážitek z Ought nám bylo líto si zkazit.

Po dlouhé době jsem si zařádila a poslechla kvalitní indie post punk. Ať žijí malé koncerty, kam se hrabou gigantické festivaly?! A teď zažívám postkoncertní stav, kdy piju litry vody, těším se na hranolky k obědu a čumim do blba.

Děkujeme Landmine Alert!
Děkujeme Landmine Alert! © Jan Kuča
Share on Facebook Tweet a Link