The Maccabees – Marks to Prove It

Vydáno 06.08.2015, ,

Sestry Pleslovy se shodly, že noví The Maccabees za moc nestojí. 

Maccabees si před třemi a půl rokem vydobyli své místo na britském hudebním poli. Given to the Wild byla jedna z desek roku, nominovaná na Mercury Prize. Styl vrstvení nástrojů přes sebe a gradování do epických refrénů. Maccabees byli originální a s jakou lehkostí!

Je znát, že na nové desce se snaží pokračovat v jejich stylu, jen přibylo mnohem více pián a také pár ženských vokálů. Bohužel je z toho všeho cítit hrozná urputnost. Už z toho, že čtvrtá deska měla vyjít na jaře, ale v tu dobu měli nakonec jen dva songy, je cítit, že něco drhlo.

Marks to Prove It zní z části temněji, někdy až s trochu post punkovými prvky. Například posledních pár vteřin z povedené Kamakura připomíná soundtrack z  arabské počítačové hry. Hodně zajímavá část, bohužel udušena brzkým koncem.

Na Ribbon Road nebo Something Like Hapiness jsou cítit závany starých dobrých Macca, bohužel se to neuvěřitelné napětí mezi rychlým sytým rytmem a naopak tahaným rozechvělým zpěvem Orlanda Weekse často vytrácí. Melodii chybí nápad a do hlavy se nám vkrádají spíš Arcade Fire nebo Smiths.

Marks to Prove It určitě není špatná deska, třeba stejnojmenný první singl má vysoké ambice. Možná by ale klukům londýnským příště prospělo odjet hodně daleko, vzpomenout si na mladá léta, dát si pár drinků a prostě si jen hrát. Může z toho vyjít něco skvělého.

—Anna Pleslová

Poté, co jsem dopsala poznámky k recenzi, poslechla si jejich starší hit Feel To Follow. Zalil mě nepopsatelný pocit radosti, který jsem při poslechu desky Marks to Prove It celkem postrádala. Maccabees pro mě vždycky byli symbolem sympatické kapely chytlavých tónin, které si zpíváte při návratu z povedeného výletu. Vzpomínám na jejich živé vystoupení v Londýně v roce 2012, kdy jsem v záchvatu tance hleděla do stropu modlila se, ať ještě není konec. Byl to nezapomenutelný zážitek a tuším, že i jejich koncert na Grape festivalu bude letos stát za to. Vraťme se však k samotnému albu.

Maccabees nám tentokrát naservírovali lehce melancholickou večeři, u které nečekají, že se do ní hladoví zakousneme, ale pomalu si ji vychutnáme. Neubráním se srovnáním s Arcade Fire, což je nejvíce patrné ve skladbě Spit It Out. Rozjeté klávesy jako jedoucí vlak a násobné ozvěny činelů. Nevidím v tom nic nového. Nic co by mi vyrazilo dech.

Osobně se často vracím ke skladbě Kamakura. To slovo sice zní jako Okamura, ale jedná se o název japonského města. Jednoznačně nejpříjemnější skladba z celého alba, ve které cítím ty starý dobrý Maccabees, aneb začneme z lehka, posluchače budeme pomalu napínat a poté dosáhneme vrcholu, který v nejlepším bodě utneme. To celé stále dokola. „No one says a word, because it breaks a heart.“

Singl Marks to Prove It do konceptu alba nezapadá, je ale skladbou, co si rádi poslechnete několikrát za sebou. Gradující rytmus a refrén, který nedostanete z hlavy. To mi věřte. Oproti tomu Something Like Happiness je lehce patetická laciná písnička, která sice zahřeje u srdíčka, ale nevyvolá husinu.

Chybí mi odtržení ze řetězu, souhra a dotaženost. Chybí mi Given to the Wild

—Josefína Pleslová
Share on Facebook Tweet a Link