(Do)zvuk Berlína

Vydáno 26.07.2015, ,

Počátek léta. Přesídlení na pár týdnů do německé metropole, která nabízí nespočet různých kulturních akcí. I přesto, že se v takové záplavě člověk může snadno utopit, dokázali jsme si vybrat zlomek toho nejlepšího, co během pěti týdnů vidět.

Doldrums – Privatklub, 4. června

První červnový čtvrtek. Euforickou radost z nového města jsme znásobili koncertem kanadského Airicka Woodheada s krycím názvem Doldrums. Ze stále ještě slunečné ulice v centru Kreuzbergu jsme se ocitli v Privatklubu, temném malém klubu v budově bývalé pošty. Byli jsme zde skoro sami, vadilo to však? Osazenstvo mělo možnost si jeho jedinečné a originální skladby, směsici tanečních beatů s psychedelií, užít jen pro sebe. Představeny byly především písně z nového alba The Air Conditioned Nightmare (2015), které by se dalo nazvat doslovně jako intimně surová nahrávka. Zdá se to být jako zdánlivě neslučitelná kombinace, Airick však právě díky své surovosti odkrývá ve svých písních části svého nitra. Rytmika, náboj, chvění, momenty překvapení a absolutní euforie. Neskutečně skvělý koncert, který byl přesně tím typem akce, pro kterou je zbytečné plýtvat slovy. Doldrums, kteří vzhledem jako by vypadli z kalifornské pláže, se musí zažít. Člověku se pak dostanou na mysl otázky, jak je možné, že jsou stále ještě relativně neznámí a neprávem opomíjení. Woodhead s doprovodnou kapelou by si za skvěle odvedenou hudební práci zasloužili více prostoru, avšak možná právě to je ta věc, která z nich dělá něco nezapomenutelného.

Doldrums
Doldrums

Fete de la Musique – Mauerpark, 21. června

Prosluněné nedělní odpoledne bylo jako stvořené pro festivalové veselení. Tramvají na Eberswalder Strasse, pár Sterni's v nejbližší večerce a proud hipstrů, táhnoucí se od stanice podzemky k Mauerparku. Stihli jsme jen poslední píseň Kindness kvůli okolnostem, které nám nepřály, avšak podle vzdálených zvůku, připomínající skřehotavou směs hlasů jsme o moc nepřišli. Čekání na hiphopovou ikonu mladé generace, Earl Sweatshirt, nám zkracoval bezejmenný berlínský DJ. Jak moc špatná akce je, když publikum reaguje bouřlivěji na pána za pultem, než na hlavní headlinery?

Fete de la Musique, jakožto koncept „jednodenního svátku hudby“ není špatný nápad, divák však nemůže čekat, že s ním budou i ostatní členové publika sdílet jeho radost z uměleckého zážitku. Ti lidé se zde přišli především bavit, opít se a zkrátit si jedno nudné nedělní odpoledne. Earl, člen hip-hopového seskupení Odd Future nastoupil na stage, obklopen příšnou ochrankou stojící po bocích a spustil svůj třitvrtě hodinový kánon. I přesto, že hiphop není zrovna můj šálek čaje, jsem dokázal ocenit alespoň kvality jeho snahy o rozžhavení publika. Snažil se, v mezičase mezi chrlením dalších a dalších slov na publikum křičel „Get some fuckin noise.“ Lidé nereagovali, stáli jako pecky a bavili se mezi sebou. Při značném úsilí o pochycení částí textů jsem se dozvěděl o problematickém dospívání na losangelském předměstí, vykořistěném duálním životě mulatských dětí a také vztahu k ostatním členům Odd Future – mezi které můžeme zařadit i například rappery jako Tyler The Creator nebo Frank Ocean. Pěkná, pro mě ale bohužel nezajímavá hudba, každopádně však musím smeknout svůj imaginární bucket hat alespoň před jeho snahou.

Další čekání, další mezičasový DJ a po notné prodlevě doprovázené bubnováním a dýmem (i přesto, že slunce ještě stále nezapadlo) začala hlavní hvězda celého dne, skotský umělec Hudson Mohawke. Tento hudební producent, upsaný pod Warp Records a známý především pro tracky a spolupráci s Kanye Westem na jeho labelu GOOD Records nastoupil s celým ansáblem. Lidé po první písni Ryders z nového alba začali konečně reagovat, avšak naprosto jiným způsobem, než by se dalo na elektronické party očekávat. Circle pity za doprovodu elektronické hudby? Vážně? I na Hudsonovi bylo vidět, že je reakcí překvapený, doslova až pobavený a v mé hlavě se mihly vzpomínky na všechny prožité koncerty HC kapel na Rock for People. Na třetí písni Very First Breath byl doprovázen hudebníkem Irfane. Pokračovaly songy jako Warriors, Fuse, Scud Books, nové album Lantern z letošního jara střídaly staré tracky a já si to užíval, avšak s velkým odstupem. Dopředu mezi lidi skákající ve střepech z mnohačetných vypitých vodek jsem se neodvážil. Píseň Chimes byla doslova exploze zvuků a bude ve mně ještě dlouho doznívat. Jeho hodinové vystoupení se blížilo ke konci a já už dál nemohl. Díky Hudsone, bylo to skvělé, ale příště si tě prosím někde ve tmě v klubu a s lidma okolo, které to bude zajímat.

Avšak, co čekat u akce zdarma zasponzorovanou Red Bullem? I když skvělému minulému ročníku, na kterém vystoupili Caribou nebo Brandt Brauer Frick, se tento, v pořadí již dvacátý ročník nevyrovnal, jsem i přes všechno prožité zhnusení z lidí rád, že jsem se do Prenzlauer Bergu tohoto odpoledne vypravil. Alespoň jsem si již konečně uvědomil, že intimním klubovým akcím, jako byli například Doldrums se nic nevyrovná. 

—Lumír Španihel
Hudson Mohawke a circle pit
Hudson Mohawke a circle pit

Giraffage – Gretchen, 3. července

Sraz u Terky v bytě ve Wrangelkiez. Preparty s tequilou, tetovačkami a DIIV. Čekání na Anetu. 11:30, odchod směr Schlesiches Tor. Ubahnem na Hallesches Tor. Levnější vstup před půlnocí. Stále jsme mezi prvními, na placu je jen DJ. Jdem ven, hledáme víno do 5 euro. Super Späti na Mehringdamm, berem ještě maté a piva. V Gretchen stále mrtvo. Anička láká na Gegen, ale Giraffage převažuje. Podle lineupu začátek ve 2:00, 2:30, stále nic. 2:45, Giraffage otevírá svůj Mac. Je okamžitě poznat rozdíl mezi warm up týpkem a profesionálem. Projekce kočiček, pejsků v obláčcích a osmdesátkové nápisy. Hodinová party pro 30 lidí, převážně cizinci. Kolem 4. ranní převládá únava, odcházíme dřív. 4:13 dvanáctkou na Nollendorfplatz, za dočasnou airbnb rodinkou. Svítá.

Giraffage protáhl pomyslnou nit setlistu skrze všechny doposud vydané alba/EPs, zazněly i písně z nejnovějšího No Reason (2015). Právě Hello či Tell Me, které zazněly v druhé třetině, byly topem celého setu. Při porovnání s výstupem v pražské Potrvá nějaké tři roky zpátky, kdy předskakoval XXYYXX, dojmy vcelku kladné, čiší z něj větší profesionalita a z celkového vystupování větší přímočarost. Ovšem, kdo je ta neznámá Hannah Faith, headlinerka celého večera, která se neukázala dříve než před pátou ranní, jestli vůbec vystoupila, to zůstane všem zúčastněným tajemstvím.

—Petr Neuman
Giraffage
Giraffage
Share on Facebook Tweet a Link