Neslyším na jedno ucho

Vydáno 16.07.2015, ,

„Nikdy bych nejela na festival, kde neznám žádný kapely,“ prohlásila sestra po mém návratu z Creepy Teepee a já už málem vybuchla. Byla jsem však natolik unavená, měla lýtka ztuhlá jako dvě šunky, všechno slyšela tlumeně, že jsem šla raději spát. Během usínání jsem si své zážitky z festivalu v hlavě promítala a všechno to vypadalo asi takhle...

Areál bývalého pivovaru vypadá po open door, jako když všichni právě vstali a do hraní se nikomu vůbec nechce. Slunce praží, langoše se smaží a pivo teče proudem. Po pár hodinách se atmosféra začíná té festivalové přibližovat, nikdy však nedosáhne vrcholu alá znuděně hledící fanoušci čekající hodinu před stageí, aby jim náhodou neunikl příchod jejich platonické lásky v kožené bundičce. Není kam spěchat.

Pražští We Are Analogs předvedli celkem příjemnou psychedelicky rockově nabitou show. To jsem ale ještě netušila, že uvnitř je totálně převálcují instrumentálně kytarový Češi s názvem India. Vlastně ani nevím, jak vypadali. Celý koncert k nám stáli zády a po straně se promítal Frankenstein. Takže možná vypadali jako on? Za mě jedno z nejpovedenějších tuzemských vystoupení. Vychutnala jsem si však také elektronické mágy Dné a Murder Bear Doug. Ondřej Holý alias Dné mě až zaskočil. Roztěkaná laptopová muzika doprovázená klávesy mě osvěžila jako nečekaný letní déšť. Dojemný zážitek doprovázený nadšeným potleskem. Málem mi ukápla slzička. Murder Bear Doug si zase vystačil pouze s opakovanými rytmy, jež vyústily do halucinogenního víru. Ostravský Lišaj je něco jako Floex. Malinko nuda postrádající hlubší linky a hlavně vizuální projekce. Toužila jsem vidět i Slowmotiondancer (projekt Dominika Gajarského z Palermo). Hlad však byl mocnější. Tak jsem zakotvila u stánku s vegetariánským burgerem (jak jinak). Ten mě dostal. Catering festivalu pod pokličkou umělce kuchaře Daniela Gonzaleze musím pochválit. Každý den jiné různorodé jídlo a hutné polévky, které nám k večeru prostě bodly. K tomu domácí Matéčko. Hlavně to s banánovým džusem. Mňam.

Ptám se, jestli Creepy Teepee má vůbec headlinera a řekla bych, že pro každého to byl někdo jiný. Pro mě to byli dánští Yung. Jako správní Seveřani se na pódiu malinko styděli přidat na zvuku. Jejich vystoupení mě ale bavilo. Poctivý kytarovky naživo nikdy nezklamou. Švédští Westkust byli lepší, než jsem čekala. Všichni se na pódiu usmívali, protože v nich ještě možná dozníval alkohol ze sobotní noci, kdy s námi tancovali na DJ set Meth Dad. Ten sice vypadal jako Prasátko Peppa, ale roztancovat publikum mu šlo levou zadní. Stejně tak páteční Dánka Sally Dige v obrovském černém klobouku v rámci afterparty předvedla nespoutanou osmdesátkovou show. Žádní blbí instrumentální dark interpreti, při kterých tancovali snad jen totálně sjetí návštěvníci. Taková byla zpočátku nedělní závěrečná afterparty s Draculou Lewis. Pak však z ničeho nic začali hrát Prodigy (jako ne živě samozřejmě) a to mě zvedlo ze židle.

O Creepy Teepee se říká, že drogy tečou proudem. Já měla pocit, že jsem si všechna tanečnější vystoupení užila úplně stejně i bez nich a tahle moderní „bejt sjetej“ póza mě vůbec nebere. Raději si poslechnu kvalitní koncert a vychutnám si gin s tonikem.

Pro mnoho lidí byla Holly Herndon hlavní hvězdou. Celý její set zněl jako když rukou drtíte plastovou lahev a při tom vás honí policajti v helikoptéře. Neidentifikovatelná space hudba s roztodivnou projekcí s chatem, kde diváci mohli volně prosadit svůj politický názor. Padlo i: „Fuck off nazzis“, z publika se ozval nadšený hukot. Nejsem pro propojovat muziku s aktuální politickou situací, ale rozhodně v malé míře to neuškodí. Další si nechte na Otázky Václava Moravce, prosím. 

Před Holly hráli Američani, přímo gang jak z GTA – Ver$ache Chahi, Space God Wizard a Dj El G (tak se přesně jmenovala jedna postava ze San Andreas), kteří si s sebou přinesli bandu parťáků z newyorského předměstí a pódium bylo celý jejich. Swagy lítaly sem a tam. Já si připadala jako největší rich bitch. Kvalitní starý dobrý rap, který i když zrovna není váš šálek kávy, rádi si poslechnete. King Khan & the Shrines zase nastoupil jako největší král. Naštěstí byl zpočátku oblečen. Ke konci však odhalil své spodky se zrcátky a já se snažila tam dolů nekoukat. Za mě příliš patetické vystoupení. Nejsem příznivcem dechových hudebních nástrojů. Až příliš mi připomínají lidovou muziku.

Za to britští Crywank z Manchesteru předvedli sit-up-comedy music show. Tři týpci vypadající jako dřevorubci a hlavní James mi neustále připomínal řidiče autobusu ze Simpsonů. Ironické texty jako „I am the coolest man in the world“. Žádná deprese. Zpěvák se nám sám svěřil, že pesimistické texty ho prostě nebaví. Také mě zaujala informace, že pořadatelé jej neoslovili, ale kapela jim napsala sama, že má zájem na festivalu hrát. Velmi mi také padlo do noty vystoupení Rakušáka Gran. Zvuk temného post-punku rozrezonoval kachličky ve vnitřní stagei. Zpěvák skákal po reproduktorech a chodil do publika, kde lidem řval do uší.

Creepy Teepee. Kdo nezažije, nepochopí. A musím říct, že od jeho návštěvy už mě to na velké festivaly vůbec netáhne. Líbí se mi, že organizátoři dávají prostor muzice všemožných žánrů a nikdo se neostýchá si poslechnout i kapely, co třeba zrovna vůbec nemusí. A díky tomu, že v areálu není backstage, má jedinečnou možnost dát si pivko s muzikanty. Tak zase příště!

Share on Facebook Tweet a Link