Berlin Festival 2015, den 3.

Vydáno 04.06.2015, ,

V neděli, na třetí den festivalu, jsem dorazil v šest večer na Roosevelt. Tím, že jsem si dal těsně před tím skoro na lačno pivko, jsem moc netušil, co před stagí s foťákem v tu chvíli dělám; světla navíc byla velmi strohá. Do černoty svítilo několik tenkých slabých reflektorů a nějaké to ambientní žluté osvětlovalo kluky za nástroji. První song jsem si tedy jenom poslechl bez fotografování. Příjemně (i když to je otázka; já jsem spíše na to pochmurné) pozitivní rytmy poměrně rychle roztancovávaly většinu publika, které v tuto brzkou hodinu nicméně nebylo příliš početné. Někdy po polovině setu se mi už skladby začínaly slévat do jedné a vystoupení mě úplně přestalo bavit.

Roosevelt @ Berlin Festival 2015
Roosevelt @ Berlin Festival 2015 © Jan Kuča

Po krátké pauze na stage nastoupila parta Atari Teenage Riot. V programu v podstatě kromě DJů nebylo na výběr nic zajímavějšího. Když mám ale nicméně zhodnotit toto vystoupení, tak bylo jedním z nejhorších, na kterých jsem kdy byl. Nejen že se to nedalo pro epileptické stroboskopy ani omylem normálně fotit, ale ani v hudebním projevu nebylo nic melodického, propracovaného, libozvučného nebo i třeba jen nějak zajímavého. Na stagi stál DJský pult s týpkem, který měl skoro pořád ruce nahoře a otevřenou pusu; po levé straně hopsal černoch v kšiltovce a něco nejasně křičel slash rapoval a po pravé straně stála asiatka s nezvykle velikou pusou a také něco ječela. Často tito tři řvali přes sebe a já opravdu nechápal, jestli se někomu snaží něco sdělit, nebo jen nevědí, co s časem. Nerozumím volbě festivalu tento pseudohudební projekt pozvat, natož na hlavní stage.

Atari Teenage Riot @ Berlin Festival 2015
Atari Teenage Riot @ Berlin Festival 2015 © Jan Kuča

Tu hrůzostrašnost jsem nevydržel ani do limitu tří songů na focení a odešel jsem raději pryč. Na mnou dosud nenavštívené stagi na druhé straně areálu zrovna začínal DJ set Tale of Us. Už padesát metrů od toho místa všude začínala být cítit tráva a podle ošacení lidí v této oblasti jsem evidentně navštívil tu nejvysmaženější část festivalu. Set nabíral na síle a hutné hloubky pohlcovaly opilé a zhulené publikum, publikum početnější než v ten moment před hlavní stagí. Po pravé straně stage byl umístěn mlhostroj natočený do publika a každou minutu masivně zasahoval skákající výhuly; byla to opravdu zajímavá podívaná. Usoudil jsem nicméně, že na tuto hudbu je příliš brzo a raději jsem šel k rockové White Trash stagi, kde měl program za moment začínat.

Children @ Berlin Festival 2015
Children @ Berlin Festival 2015 © Jan Kuča

Berlínští Children přinesli příjemnou kombinaci jemně roztříštěné kytary, kláves a vysoko položené baskytary. Připadal jsem si konečně jako na místě, kam patřím. Na tuhle kapelku bych rád zase někdy zašel. Jejich svěží zvuk by se mi hodil do MeetFactory; s klidem třeba jako předskokan DIIV. Do vystoupení Rudimental zbývalo patnáct minut a zrovna měla začínat Kelela. Ta – respektive celá stage, na které měla vystupit – měla nicméně čtvrthodinové zpoždění, čili její vystoupení začalo stejně jako Rudimental. Nafotil jsem necelou jednu písničku jen abych měl její snímek a rychle jsem přešel před hlavní stage.

Rudimental @ Berlin Festival 2015
Rudimental @ Berlin Festival 2015 © Jan Kuča

Rudimental zrovna končili s prvním songem a já už od vstupu do haly tušil, že jsem měl raději zůstat na Kelele. Málokdy člověk narazí na takový kýč a zbytečnost jako jsou právě oni. Nejen, že se vpředu střídají tři frontmani, z nichž ani jednomu nepatří stage, ale i instrumentální složka je přepísklá a tvořená nadbytečným množstvím hudebníků. Tento mix rapu, soulu, elektra a rocku je pro mě odstrašujícím příkladem kapely, která nemá názor, neví, kdo je její publikum, a snaží se zavděčit až příliš velkému rozsahu posluchačů. Tím se zákonitě dostává kvalitou a zajímavostí za hranici poslouchatelnosti. Po třech písničkách jsem raději zmizel zpět na rockovou stage.

Suns of Thyme @ Berlin Festival 2015
Suns of Thyme @ Berlin Festival 2015 © Jan Kuča

Na mé oblíbené Suns of Thyme jsem dorazil pár minut po začátku. Dosti mě jejich vystoupení překvapilo. Kdybych neměl oči a neviděl, kdo stojí na pódiu, těžko bych hned uhodnul, že to jsou oni. Od zvuku na jejich desce a od jejich vystoupení v Lucerně music baru před pár měsíci se hodně odklonili. Je možné, že šlo o speciální variantu nazvučení pro Berlin Festival, ale basová linka byla hodně posílena a normálně zvučná kytara se zpěvem naopak poníženy. Kvalitativně však bylo nazvučení dobré a skvěle se to poslouchalo. Zejména skladby The Way a One Song byly v tomto nazvučení velmi zajímavé a jejich trochu jiné vyznění osvěžující. Pro mě bylo právě toto vystoupení highlightem třetího dne a doufám, že Suns of Thyme opět brzy někde uvidím.

Na “Kelela stagi” následovalo vystoupení amerického producenta Shlohmo; opět o 15 minut zpožděné. Kdybych tušil, jak nudný set mě čeká, raději bych si asi koupil to pivko za 4 eura a poseděl s ním chvilku někde venku. Připadalo mi to tak nějak laciné a ničím nezajímavé; kdybych nevěděl, že umí produkovat kvalitní hudbu, řekl bych, že jde o dno. Přes vcelku kvalitní basové linky se tloukla smršť elektronických vysokých činelů; za tohoto zvuku se za synthama mimo rytmus klepali dva gangsteři.

Róisín Murphy @ Berlin Festival 2015
Róisín Murphy @ Berlin Festival 2015 © Jan Kuča

Když jsem po chvíli vcházel do velké haly, Róisín Murphy zrovna začala první takt. Vůbec jsem nevěděl, jaký tento koncert bude; z nové tvorby jsem slyšel jen útržky a měl jsem v hlavě stále zafixovaný její starší zvuk z dob druhého alba Overpowered. Bohužel jsem se dočkal mnohem zastřenějšího zvuku s velmi omezeným zpěvem. Potěšilo mi ale hojnější zapojení kytarových pasáží, které dodávali potřebnou dynamiku jinak slévajícímu se souboru levných elektronických beatů. Nemám moc ponětí, proč se po osmi letech Róisín rozhodla vydat nové album a pokazit tak svoji krásnou historii. Opravdu mě moc mrzí, že jsem neměl možnost ji vidět během tour předchozího alba. Abych ale jenom nehejtoval, musím uznat, že kolem prostředku setu – zejména během písně Simulation – jsem neměl co vytknout. Pár písniček před koncem jsem nicméně opustil halu a celý festival. Celkem mě zpětně mrzí, že jsem si neposlechl zakončující cover písně Familiar Feelings, který Róisín hrávala ještě s Moloko.

Také mi bohužel nedošlo, že jsem mohl stihnout kus Money for Rope, které jsem chtěl vidět.

Share on Facebook Tweet a Link