Karin Park // Kvalitní disko.

Vydáno 15.05.2015,

Před pódiem jsme v moment, kdy mělo začít vystoupení britského producenta Sabreharta žijícího v Praze, stáli přesně dva. Možná to byla právě tato skutečnost, proč jeho set začal až o 15 minut později.

Sabrehart
Sabrehart © Jan Kuča

Od podlahy po strop byl prostor náhle vyplněn mocným nástupem tvorby tohoto obyčejně vypadajícího umělce. Půlhodinový set byl koncipován jako rádoby celistvý s jedinou mezerou pro potlesk; jeho dramaturgie nicméně postrádala propracování v přechodech mezi jednotlivými skladbami. Dynamičnost skladeb, které se přelévaly mezi thrillerově barvenými údernými hloubkami nabitými přes okraj energií a až pohádkově zasněným klidem obohaceným o průzračné xylofonní výšky, ovšem vytvořila vcelku perfektní navnazení pro nadcházející kapelu. Při poslechu se mi připomnělo to naprosto geniální vystoupení Kalipa z letošního festivalu Spectaculare.

Setmělo se. Na stage přišel David Park a usadil se za svoji rozsáhlou bicí soupravu. Pro mne byla tvorba Karin Park vcelku neznámá a byl jsem tedy velmi napnutý, jak bude večer stylizován. Do momentu ticha svým padem David vyslal tři efektů plné akordy; pro mne naprosto nečekané zahájení, jehož kvality mne velmi rychle dostaly z jakýchkoliv obav. Do hutného elektronického základu posíleného už reálnými bicími přišla Karin a ujala se vedení svým plným vokálem; od této chvíle jsem měl jasno, že je mi servírována nadmíru kvalitní variace diska, pro níž jako nejpříhodnější označení nacházím electro-goth indietronika.

© Jan Kuča

Půvab, který vyzařoval z každého pohybu Karin byl okouzlující a dodával vystoupení element krásna; zejména ve chvílích, kdy se záře reflektoru mísila s částicemi prachu kolem Karininy světlem pohlcované siluety. Karin samotná ve většině písní doplňovala čistě vokální projev o hru na keytaru a ve vrcholech se přesouvala k malému syntezátoru. Synthem sice tvořila pouze poměrně základní a o samotě lacině znějící bordel, ale celek a daný moment jím byl na můj vkus obohacen dosti solidně.

© Jan Kuča

Celkově mi připadalo až neuvěřitelné, jak energický a procítěný projev duo mělo. Zároveň potřeli onen popově znějící čistě elektronický nádech studiových verzí a představili skladby v surovější podobě, za kterou pochopitelně primárně mohly skutečné bicí. Za mínus bych označil pouštěné rozvité elektronické podkresy, které by mohl na místě míchat případný třetí člen kapely. Je to ale nakonec taneční hudba příbuzná disku a ve výsledku je tohle jenom drobnost, která nebrání plnému prožitku. Večer pro mne byl příjemně potěšující.

Share on Facebook Tweet a Link